Dýchl jsem na svět

Šel jsem otevřít dveře bytu a spatřil na schodech člověka.
„Vůbec mě neobtěžujete,“ řekl jsem.
I když ten člověk mlčel.

Andělé musí být vzácní.
Viděl ho vůbec někdy někdo?
Nejsou v Červený knize?

Neříkám, že to byl anděl.
Říkal jsem přeci, že to byl člověk.
A mlčel.
Ani nevím proč jsem mu říkal, že mě neobtěžuje.
Vždyť on přece nevyslovil jediného slovíčka.

„Jaký úraz?“ řekl jsem, ačkoliv ten člověk nadále mlčel.
Dokonce se ani nijak netvářil.
Ačkoliv... nějak se tvářit musel, když měl tvář.

Někdy si vybavuji ten pocit vyčpění z této existence a je mi dobře.
A pak se znova nadechnu.

Ten člověk potřeboval pomoct, i když vypadal jako když se dosud nikdy nenadechl.

„Rád bych pro vás něco udělal, ale potřeboval bych vědět víc,“ řekl jsem a někde v podvědomí se mi ozvala odpověď, že právě v tom bude vězet onen problém.

Nikdy nebudu vědět víc.

Zhluboka jsem se nadechl a cítil jsem takové zvláštní uvolnění.
Motal se mi v tom smutek i bolest pro onoho člověka, ale přesto uvolnění.

Nikdy nebudu vědět víc.

PS.
Kdybych věděl.
Rozpažil bych ruce, jak strážník na křižovatce.