Někdy se tak dívám z okna zdali neuvidím padat asteroid

Toužil jsem jít domů po střechách jako kluci z Rychlých šípů.
Střechy mají něco do sebe.
Nejsou to jen poklice domovů.
A i kdyby.
Kdo z nás se rád nepodívá pod poklice hrnců, když se vaří oběd?
Tajemství.
Tam pod pokličkou bez konspirací.
Stejně je na nich něco pravdy.
A není jisté kdo s nimi vlastně přichází.
Možná právě ti, co je pak vyvracejí.

Dřív musel člověk leccos sám zažít.
Dneska vidí tolik životů, že už ani neví, co z nich je ten jeho vlastní.
Takže třeba ani nelže, když lže.
Někdy o tom sám nemůže vědět.
A najednou...policajt.

Policajt, co hovoří s kočkou na ulicí.
Málem mu vběhla pod kola automobilu s nápisem Pomáhat a chránit.
Je jedním z těch, kteří to myslí vážně.
Vysvětluje jí nebezpečí motat se kolem vozovky.
Kočka začala příst.
Dokonce ji nevyděsilo ani troubení klaksonu netrpělivého kolegy v autě.
„Magor!“
Těžko říct, který z těch dvou to řekl.

PS.
Vždy se najdou dostatečné důvody proč ještě nenastal čas pro dobré myšlenky.
A většinou jsou vědecké.