Polévková lžíce osudu na prahu obrazu

Byl vyděšen.
Vnučka se samými jedničkami nemohla najít na svítícím glóbu Londýn.
„Ten je přeci v Anglii,“ říká.
„Aha,“ řekla a Anglii hledala v Indii.
„No ta patřila do britského impéria,“ řekl jsem, abych vnesl do hovoru cosi pozitivního.

Je zvláštní, že se člověk domnívá, že musí navštívit mnoho míst, aby se něco dozvěděl, ale zapomíná na to, že ta největší knihovna nepoznaného je v něm samém.
Mozek.
Ta věc, na kterou se dívala paní Kennedyová, když odváželi jejího manžela spíš na prosekturu než do nemocnice k ošetření.
V dlani držela kousek jeho lebky, aby ji mohla doplnit jako ty obrázky z tisíců kousků.
Stěží se pak můžeme vytahovat, že žijeme v racionálních časech.
My kosmonauti na dvorku planety Země.

Experti přes mimozemšťany se dohadovali, že čarodějka Kirké a její hůlka, kterou proměnila muže na prasata, mohla být mimozemskou technologií.
A to ještě nečetli Boženu Němcovou.
Tam by toho jistě našli.
Třeba kůň prince Bajaji.
Jistě taky něco umělého, protože koně normálně nemluví.
Nemůžou jen tak říci: „Dneska ten dostih nepojedu. Nemám náladu.“

PS.
Halucinace?
Na tu se dá hodit všechno.