MOŘE

 

MOŘE

Je jedno velké nekonečno

Obrovská kaluž vody, která má v sobě tolik kapek, že je nespočítáš.

Všechny chutnají slaně. Tak - jsou to vůbec kapky? Nebo spíš slzy? Které dolů na zem vyplakalo nebe?

Či je moře stvořeno smutkem a bolestí mořských panen?

Snad ne!

Moře je úžasně nádherný svět, plný barev, korálů, svět perel v lasturách ukrytých.

Moře je divoký nezkrotný živel. Když mocný Poseidon uchopí svůj trojzubec a jediným máchnutím vlnobití a bouři vyvolá.

Moře je láska. Láska téměř bezbřehá. Romantikou vonící. Když pozoruješ slunce, odrážející se na hladině. A cítíš nekonečnou svobodu všude kolem. Když zaslechneš hlasité krrrrjé racků, poletujících v oblacích. A když na tu všechnu krásu kolem nejsi sám.

Moře je vášeň. Cítíš ji ve vlnách, když přelévají se něžně jedna přes druhou. Když hrají svou nekonečně dlouhou dovádivou hru plnou vzájemných mokrých doteků.

Moře je dynamika, neustálý pohyb. A když se zasníš, tak i kouzlo obrovské. To když si vzpomeneš na malou vílu, kterou z pohádek znáš, tu která pro lásku neváhala obětovat samu sebe, svůj život a díky tomu citu hlubokému snad jednou jedinkrát celé moře rozkvetlo - tisíci květy.

Však moře je i krutost, protože na svém dně spoustu potopených korábů a lodí pohřbilo. „Moře skryje všechno“, to dobře věděl i Anicetus, velitel loďstva za vlády císaře Nerona. Dokonce zvládne i celé město pohltit, třeba známou Atlantidu, která kdysi byla, však dnes už se o ní jen v bájích vypráví.

Moře je život. A moře je i smrt.

Je dobré i zlé.

JIN A JANG.

A ryby v něm by mohly vyprávět. Kdyby to uměly, kdyby nebyly němé.

Však možná se někdy dočkáme, a ony nám své vypoví.

A já jim ráda budu naslouchat.

A uvěřím

…

delfínům