Dostatečnost

Nemusíme být ke světu otevření, přesto z něj dostaneme vše žádoucí. To ví každý, kdo se vymanil z posledních zbytků rasismu. Život tělesného, druhého člověka nemá menší cenu než život náš, život duše. Představme si, že jsem ve vesmíru sám.

Exotika neexistuje. Aby se nás vůbec nějaká fantastická představa mohla dotknout, musí být oprávněna – je součástí jistého světonázoru. Fantastičnost znamená, že světonázor, který onu představu rámcuje, je předchůdcem našeho současného pohledu na svět, jenž tedy musí být předtím dobrodružně dočasně odpojen a zapomenut. Nejsme geniální, abychom mohli lehce stvořit pohled soběstačný a jiný zároveň. V názorovém pravěku nelze bezhlavě krásně prodlévat: je to jako ten typ snů, v nichž akt pozorované vraždy převáží tak triumfálně, že podřídí první spatřené momenty – představení ledabylé krásy oběti – záměru příběhu i zpětně. Hlavním tématem a hlavním přínosem myšlenkového dobrodružství může být pouze obnova smyslu vraždy – znovu si vybavíme genezi našeho světa současného – ten je na pozadí boje s nesnesitelným nepřítelem obohacen o oporu plné důvodnosti, která je obyčejně setřená, čehož důkazem je, že většina lidí nedotahuje své fádní názory do mír přinášejícího extrému.

Myšlenka, že ostatní neexistují, míří na překvapivě velký terč – ne pouze na to, co je od prožívajícího odděleno banálně fyzicky: pojem „druhý“ obsahuje také mé vlastní mentální prožitky, alespoň minimálně se lišící od prožitku aktuálního, který se jednou, brzy, stane – stejně jako jeho přátelé – tělesně odloženým, ale připraveným. Útočí tedy na samotnou změnu a střídání, na nejintimnější tělo, které jako by již přicházelo na řadu a jehož rozdíl od kusů vědomí je tak nekonečně zmenšitelný, že kdybychom na jeho uznání nepřistoupili, ztratili bychom každou možnost myslet a žít. Dobrodružství působí: osvěžujeme si, jak naprostá je lež, která obyčejně převládající světonázor svou doznívající přítomností ředí a zeslabuje – osamocen moderní pohled triumfuje. Přestává platit tajný všudypřítomný kompromis – jenž zní: „Nové uspořádání a úcta ke společnosti sice přináší výsledky, ale co když je přece jen anonymní život peklem pro čistou krev mé osoby a mého rodu?“ Co pravěký rasistický pohled považuje za špinavé tělo, je uznáno za ryzí dostatek, nad nějž není co přidat. Není věci nebo člověka, kteří by byli pro mou aktuální sebezáchovu méně podstatní než cokoliv fyzicky mého – a pokud mohu plně záviset na hmotě, která nepřichází k vědomí, není žádný důvod lpět na jakýchkoliv přídavcích.