Nemít strach

Mezi obrazy oslňující tak, že vyvolávají strach, patří známá místa nahlížená ze smrtící výšky, vysoké plameny v otevřené krajině – postupují rychleji, než běhá člověk – a nestylizovaný, dokonalý odraz celé naší bytosti, jak ho je schopna vytvořit příroda a jak se jí to minimálně jednou – skrz evoluci – již podařilo. Že je naše tělo  b ů h v í j a k  přítomné a následkem toho produkovatelné i po vymření všech fádních hledisek, jež jej v našem povědomí udržují, nás dokáže ranit.

Signálem této schopnosti je například překvapivě přesné mimetické maskování motýlů – některé jejich druhy na křídlech nosí tak přesnou kopii pravěkého prostředí, v němž se pohybovaly, že kdyby jich bylo možné použít záměrně, fungovaly by jako špióni a bezděčně opisovaly i ty nejpodrobnější detaily vytoužených nepřátelských rukopisů.

Zdrojem oslnění – cíl, k němuž směřuje každý obraz – je to, že nás zahání do kouta, dovnitř samotného rámu. Máme k obrazu absolutní důvěru – nepotřebujeme již žádný jiný poznatek, žádnou jinou zkušenost, která by na nás čekala v realitě nebo v životě. Strach je v tomto smyslu jen průvodní okolnost důvěry v obraz – moment sousedství odrazu, jehož příchod teprve tušíme, a již odeznívajícího, ale stále ještě působícího obrazu, nedostatečného zpodobení. Ale pravda je taková, že žádný konflikt existovat nemůže: neexistuje nebezpečný obraz, ani nebezpečný odraz.

Při pohledu do dokonalého zrcadla jsme zbaveni ostražitosti. Pokud je pád ze smrtící výšky nevyhnutelný, stává se také celým obsahem našeho života, každá touha po nevídané záchraně je poznána jako iluzorní a naše životní síly jsou již v celku obráceny do rámu padání, které se teď stalo naším údělem a pomalým životem – také význam pádu a výšky mizí a šatí se do nového hávu vzdalující se a jen ve stínech číhající smrti. Záchrana stejně jako místo, z nějž jsme údajně spadli – smířili jsme se totiž s výsledkem – se kompletně ztrácí z mysli. Stejné je to s úhynem v šířícím se požáru.

Nebezpečí spojené s obrazem je potom vždy neabsolutní. Není nic jako absolutní nebezpečí, tudíž jsme nikdy nezakusili pocit strachu – každý „strach“ z obrazu je jen výzva k málo pracnému vynalezení metody, jak uniknout ze slabé situace, příprava prvních kroků záchrany, vše je v působnosti dosavadního života a dosavadní reality, již je možné a nutné okamžitě obdivovat a uctívat – inženýrské nápady a mechanický souboj s nebezpečím ji neohrozí, jsou tedy v moci ne tak podstatných částí mozku. Smrtící výška a vysoké plameny se v takovém typu nudy stávají jen malebnými stylizovanými hračkami, jichž se nejen netřeba obávat, ale jimiž se také nesmíme ani celou bytostí neumíme zabývat.

Poslední příklad, že jsme evidovaní v přírodě – nebo v silné technické civilizaci – v nejpředstavitelnější úplnosti, vede k odstranění každé nadstavby svobodného amerického těla, kterou se zastánci totality snaží obnovit či tvořit. Jako je člověk v nepředstavitelně rychle se šířícím požáru cele a naprosto dostatečně zachován beze všech přídavků minulého života, beze všech kontaktů s rodinou, bez každého „vzdělání“, kterého by se mu, kdyby slastný požár nenastal, bohužel dostalo, bez jakékoliv budoucí osobní historie v rámci ostražité komunity, jako zažije tento škvarek bez jakékoliv perspektivy ještě stále nekonečnou slast – a to v něčem, co je v očích přežívajícího rodu špatně jsoucí jako pouhá pec, menší než nic – tak i v v biologických životech amerického blaženého ignorantství nechybí nic z nejživotnějšího a nejvytouženějšího. Strach je jen předtucha úplné obyvatelnosti, kterou v sobě nese anonymita – a neobyvatelnosti dosavadního života mimo rám, života na kontinentech kronik.