podskalní...

znám jedno místo
vyvlastněné srdcem
dle zákona nepsaného
větrným zápisem
knihy časosběrné

v mechovišti bují bez
šípky a ostružiny
na hranici hvozdu
pásmo skalní pohody
úhlem otevřené

když lačním po slunci
tábořím na vrcholu
když prší
mívám útočiště pod ní
s výhledem nezaskleným

jednou se hádala hora s nebesy
a do šumu hukotu něco tleská
sedím v pozadí stíněn šerem
naslouchám

bosé šlapky tepají podlahu
dívka zmáčená na kost
přitiskla se ke kamennému ostění
ztuhl jsem překvapením
chovala se jako bych tam nebyl
starala se o své odění
a spokojeně si pobrukovala
starodávným nápěvem

náhle pootočila hlavu
ponořena do očí protějšku
s neústupnosti pohledu
oceli která se sama kalí
rozžíhající pochopení
a já ve chvíli věčnosti
ocitl se v kontaktu
s bezprostředním nitrem
divoké bytosti

pak se pohnula
asi jako kapka
která se vypaří před dopadem
a byl jsem zase sám

to krátké spojení
zarylo se do paměti
a já je pociťuji Virelai
kdykoli si tě vyvolám...