Paprsčí předjaří předpaží..

 V nejslunnějších ze dní...

 

 

A to jste říkal, že se jdete spasit, odpolední siesta na stromě. Matně si vzpomínám na den, kdy jsme nabíjeli naše těla a duše pozitivní energií, jako by se to stalo před stovkami let. A přitom je to pořád součástí dneška, možná stárneme, nebo se dospívání mění v osamocené probuzení v přírodě.

Miluji takové ty okamžiky zasažení, kdy víte, že jste někým nebo něčím milováni, myšleni ve světlé dobré myšlenky na budoucnosti, vysvěcováni tím vším co lidská tvořivost vedla až k bodu početí této chvíle, roznětky téhož co stálo u síly počátku.

V lomeném paprsku sebezapomnění se přu sám se sebou a volám některé příliš vzdálené minotaury rozbřesku, aby zachránili poslední zbytky lidského svitu na měsíční zákrut naděje. Vývoj nezastavíš pohybem vpřed ani násadou na příčné vlákna městské zástavby budoucnosti.

Čas uspěl u našich úst a slzy vtekly do přítomného sounáležení, polykající vodopád sametových slz. Vroucí je jméno nevyslovitelného, plápolající v bezvětří prachu samotného strachu. Kdo jsi když se nikdo nedívá ?

---

 

Zase máš jednoho dne náladu vyrazit na cestu, jen kolem oblíbených míst v hřejivém sluncesvitu příjemného předjaří. Jsi jarem obdarován, jarem zrozen, jarem zasloužen o to stát se umělcem. Básník obesílá společenské kruhy, když si je jistý sám sebou a svým osobním úkolem, jehož váhu může znát jen on sám.

Vracím se na místa, odkud výhled na slunce byl poněkud jasnější a přímější. V tom plamenu snad někdy i shořím, než se nadechnu posledních kroků, ze zadních vagónů a kolonií tvého posledního dechu. V něm se po staletí tvořila ta zajímavá místa a energie, kterou i neviditelno samo považovalo za nevyhubitelnou, jeho nesmrtelná technika improvizace s hmotou je působivým elementem svěží a levandulové novosti.

A novost je nezdolným aspektem dětského nazírání. Den kdy se naučíš abys nezvítězil, je dnem osudovým. Zním prorocky, ale slova se jen tváří, že se na vás usmívají, skutečná podstata zůstavá zahalena, nevyřčená, jako na všech těch opakovaných obrazovkách a tajemných očích, kterým jste ještě před léty nečetly z kruhů mezi duhovkami.

***

 

   Koho opuštíš soumraku...

 

Neptejte se příliš na věci, kterým nerozumíte metafyzickým rýmem. Zkuste propátrat mysli v naději, že jdete do sebe za nějakým osobním úkolem, nebo vzácným tématem, myslím, že i cesta do koupelny může být podruhé úžasná a objevující.

První pramen mých omámení. Radovat se z maličkosti, to velké vítězství dětských očí probouzejících pěnu moří přílivnou. Skála v nočním příboji je hrozbou, ale přítel ve větru s hlasem plným svobody je silnější než bouře.

Drahým milujícím posílám onen vzkaz, který ohlašuje nové plodnosti den harmonie a vyhoření zákalů způsobených v nicotách a zoufalství. Příblížit se oněm kvalitám, které formovali velkého ducha, ať už se pohyboval kterýmikoliv ústy a kterýmkoliv pohybem, svět za ním jen prchal, kamsi odevzdáván a sledován.

+++

 

Jsem si jistý že dospěla chvíle ke svému počátku, smím se tázat, je v tobě duch nezrození stále probuzen, nebo mešká příležitost být vyslyšen ? Na latinském stole černé mahagony sváží svítivost noci pravých lebobočků věčnosti.

Kraje zvonivých hran a metorosty v předjaří pokoje vyvtělení, samotného by tě nenapadlo sloučit mozek s pásmem, o kterém vyprávěli tři přítomní v lese plném paprsků nahánějících euforické pandemonium úzkosti.

Můžu být tyranizován zrádnou duševní nemocí nebo eruptivní emocí, dokud však nevyčerpám a nevybiji její úplný skrytý potenciál, doslova nevyždímu přítomného dříče až na samotnou techniku léta, duše jihu a myšlenky cípů se tak vyznačí zdvížným letem k palubám zenitu.

///

Jsem nesmírně rád, že můžu být vámi stíhán milí čtenáři, budu se soustředit na malomocná rodidla naší generace, tam v naději zatnu zuby a půjdu na konec kolejí, aby zjistil, že cesta je nekonečná a nemůže být jiného cíle, než jí samé.

Jestli se dozvíš jen nepatrný zlomek toho co já, schoulíš veškeré křídloví za záď, ta ti však neodpoví, pokud se dřímotou neprobudíš v duhovkách kalných, zabahněných snů a dojdeš až ke stěně na níž plá tenounký břidličňan mládí.

000

 

   Hovory nezešeřely...

 

Kdybych zemřel, pojivo dechu by mne odpojilo, zametám za kolečky gest, ornamenty ze světla a stínu se ztrácejí v prostoru a já v nich dokud je nemyslím, proudné jsou čelisti sváru a nedosažitelnosti.

Poslouchám oddanost a věrnost, v hlubině se čeří jeden ze snů, který měl být dávno vytěsněn, znovuoděn do ctnosti nebo letargie kmánů hříchu. Nebeské azurové zplodiny se kroutí a organické letorosty mne svazují do pekel, o kterých pohled jedinečných byl schopen vypovědět jen méně než všechno.

Poslední rozhovor, který mladík zaslechne, se odehraje mezi sedmou a osmou ranní, někde v mozku dvou nesmírně nadaných jedinců, mizejících v průlivu za palubou, odkud zástupy duší, vyrážejí ke kosmickým fugám a výtahům, ze kterých je stavěna naše planetární a solární budoucnost.

;;;

 

Před otiskem vyvolaným krátkým zaúpěním marnivosti, se tyčili přísné zákony, podlamující se pod tíhou evangelií a božích knih. Den si nás vypsal, sjíždíme do údolí a trefujeme různé porosty verše, jak klíčí v nás, aniž bychom zanechali na nich vědomou pozornost.

Vklížíme se do kapradí slabik, slapy a slabiny jejich předmostí se hojfně rojí, jako by stály ve frontě na horskou dráhu a před nástupem se zaradovaly, že mohou být přiblíženi centrálním vyústěním, jenže je čeká vodopád, buď na věčnost, nebo na pomíjivost, když nás opouští nesmrtelné techniky, které mají v moci dokonalé loděnky tvoření.

Víry ptáků nás táhnou zpět na sever, odkud se zase část vojska klamně ohlíží za nastraženou pastí jiné armády. Bude pro nás lepší když opustíme tábořiště metafor a lyrických větrných mlýnů a začneme milovat pro radost z milování samotného.

Potom upustíme od myšlenky na zachycení, na zachování homeostáze prutu básníka stávajícího se proudem, rozvolněnou řekou, nevstoupitelnem i parnem v jádře žahovosti otčenášů medúz, kudy prozřetelné vnímavě protéká jako pozorovatel ovlivňující pozorované a vice versa sebeplnění I - niversa.

Klíč je zase stažený jako ocas dobrodružného draka, dvojitá dírka je králičí škvírka k norám, klobouk kloboučníka je archaickou návnadou, jedna z pilulek bude placebem prázdnoty a strojem času v mysli antického písaře, nevzít si nic z přirovnání příchodu zítřejších je jako nepřijít vůbec na kaleidoskopického génia mizanscény chaotického tance buddhů bez čéšek a šamanů s maskou maldororových žab. Proto neodpanitelné věci nevracíme na původní místa za něž by se mohla stydět sama nenávist.

V náladě odkolébám diecéze lži, připadám si jako ze bardových myšlenek, jenže ta má byla neposlední a vůbec nebyla nesmrtelná, jen se srovnávala s krajinami, na nichž vyrostlo sídlo paměti nebo persistence revoluce.

111

 

Příště se budeme věnovat historkám na svátost jedné z funkcí naší krvalečné psyché. V ten moment byly všechny kdy vyslovená slova liché, tváře podmíněné něčím větším než je naše představivost a délka trvání jednotlivce jen nekrotce zkrácená na minimum askeze.

V troše vody je přidána hořkost a sladkost rozjímání, den končí, noc rovná den, krásnější než milenčin sen, vnímám jen pusté a bolné strniště, vřesoviště nářku a ladné sáně neřesti, krčím se a vytrubuji.

Hledám nejzářivější z hvězd, doufám v cestu i návrat, zase zpátky do skutečnosti, do boje o skutečnost, do boje o to co je pravé a nezastíněné, do boje s tím co nás sužuje a zotročuje, do boje s námi samými.

222

Už několikrát tento nerovný boj byl vyrovnán látkou způsobující rozvrat a kusou dezorientaci, mylnou dezinformaci nebo fragmentaci vědomí, jeho kapilár a sond, satelitů na orbitu i houževnatosti síla a neodvratnosti brnění.

Myslím, že po těchto slovech se bude natáčet všude, i na místech určených k demolici. Oči vládních paláců se zavřou a my vstoupíme s plnou náručí, tancující a obhajující naše práva a zájmy. V tom spatřuji emancipaci pohybu.

Kdyby se nesmělost opakovala, jako že se to stává a vyhrožuji tím i mladším, budoucnost by ztratila na své přípustnosti.

333

    Lodivod spřežení...

Forma je zasažená premisou. Dotýkám se hvězd proudů, vidím tam celkové části překrásné stavby, chrámové čelo, mysli nebo její představy, zkroucené do mapy, jejíž podobu nemohu vyslovit.

I kdybych se o to pokusil, přirovnání by ztrácela na váze s mimořádnosti její vůně, s transformativním účinkem létního předjaří v paprsčitém předpažení obřích zasnoubení dechu a blažených andělů severu, přetvoření rozevíraných křídly bronzu a znovustvoření malaktitu astrothéta, další krok do neznáma, Adech rtuťové ručičky praská ve švech zalklosti odepření.

Příď je zasnoubena s tvarem ve kterém se nacházíme. Šlápoty beži samy po zdech a ty se přibližují, ovšem pár lidí vzadu má pocit, že se vzdalují.
Křik se poslouchá snadno a člověk rychle zapomene, že byl po horizontě na lodi táhnoucí Stvoření.

444

Tvář neznámého je jako nesmírná trhavina v ulicích zpustošené země. Někdo se ohlíží a stěžně se hroutí i s přísadami. Samotné obětiště je spáleno na popel a prach v rovinách napuštěné touhy svazuje okolnosti zlomu.

Věříme v tance temnot. Prostor si hraje na lidového vojáčka, aby zase stírající losy přišly o své tajemství. V některém z minulých životů jsi byla jistě smutnou milovnicí blaženosti a tříště rozkoše jitřních smrtelných.

A stejně bych si tě nepodmanil ani jako stinnou nevěstku pláče, nemohu tomu nucení podlehnout, vítám jen tvé nejbdělejší sny zesnulých.

I v těch si pouze stínem polonahých fantomů, ach bože jak jsi krásná, nemám právo tě spatřit o této hodině! Zmýlil jsem se v sobě, nevážím ani zrnko toho, co jsem schopen pojmout z tvé velikosti!

 

555

 

Kvílení éterické panny mne probudí do snu mladíka odpovídající na svět po existenci mramorových dřeváčků a bílých střevíčků bez jehly. Štítky pokoje jsou vysázené lucerny polité drahokamy, ale jen proto tě snáším výš, aby pokojná mohla přijít a jeden střevíc si přišít do kapsy, jehlou spáření, jež byla švadleně ukradena před třemi dny některým z vykoupených.

Divák před tichem se nehne z místa, dokud nedostane svolení od postrachu ležícím pod ním v zápěří. Věří, že trocha té neurvalosti k neklidu neuškodí ani tomu hochu, který zná jen svá klamná a iluzivní kázání vlaštovek do dalšího z jedněch vybájených století.

Porce deziluzí, na jarmarku svlačců jsou podávány jen v neděli a to s přesností býčích jatek. V paměti rud zalovím jen proto, abych se mohl dostat přes období následující naši statečnou dívku přes pláž.

666

Iniciály šelmy, procházím se po ulici, kde bydlí ta co dala život mému otci. Je dohledné si představit, že tam se zrodil i otec některé z múz. Ovšem celý ozvuk prostoru na sítnici má barvu svodných snů parmy. Kam to jen jdeme, když se neozýváš ?

Poušť v zahradě plné plodů a neskrývané lásky k zapomnění, jsi v tom cele usazen, saze trousí své hráze, k místům kam nesmím, jinak bych se nevrátil, ne cele, z molekul zmatku a příšeří.

Stoupavé houpání na sedmé evenue, klasické pokušení v řádcích o nestejnorodosti domovské lásky k soucitu, přece jenom na východě sedí a medituje podivín, snad anděl zapřísahlých bludů a nadějí solící krev země, nebo další bezkrevnou půlnoc v těle chladnokrevného vraha člověka.

777

Vím, že oblíbené přístavy odpočinku se shodují s prameny tvého klížení vytyčenosti. Divokost mne promněňuje a objímá, smířím se jen s málem toho všeho co vyměňuješ za nic nebo za odplatu a i když splav už je dávno řídký a nestálý, prosahuješ sem, aby ses poučila na zásadách, které tě činí neznesmrtitelným. Proč jsi vždy tak hladký a zživýchzvoucnělý a mísíš se s mlékem cyklických úst vášně ?

 

Na jachtě potkávám starého muže, má na hlavě nasazený turban a mluví šesti jazyky, nač by se se mnou bavil o slunci, když může chytat ryby a pít šampaňské, líbí se mu vysoké štíhlé ženy a kočkovité šelmy stažené ze zrad milosti

Růže v městech o kterých sním se proměňují v tváře a stavení. Někde jsi nechala poslední cigaretu stesku, mezi řekou a dálkou a kouřící láskou ve které prošla tvá zlatá kštice jenc tou co jest nedozírností samou. Odložím prudký a houroucí čas, abych uvěřil v tvoji rodnou hvězdu.

888

Musím myslet předem za odpuštění i vlahou stuhu budoucnost. Mám odpuštění nesmírně rád i když jsi občerstven a když je bezbřehé a přetékající, jsem pohnut nebývalým vypětím shledávajícího citu a plané sveřeposti gloriciózních víl deště bez bolesti. Nacházím v tobě hluboký klid i nalézajícího syna prvních odevzdání. Jsi nám blízký v době kdy vychází slunce, jenže ty často spíš hlubokým spánkem pozapomenutých lidstev lidstvem.

Kdyby jsi našel čas se probudit o něco dříve, věř, že by to pro tebe bylo úplně povznášející řešení šedivé krize úplňku bez Máří jež vždy neústupně září. Dotýkat se sílivých pableskujících pulzarů a hyperexplozivních supernov je bláznovství, co mají společného s tím co žijeme my zde na zemi, obyčejní smrtelníci odsouzení k smrti probuzením, živořící na skutečnosti o kterou se nebojuje se zápalem tygrů a samců, jež touží spatřit kolbiště vesmírné violkové pochvy chvoucí výheň tříštivých harmonií Zrození  ?

Dávno jsi poslala všechny naše otroky pracovat na plantáž s pečetí bez lesku, po které chodili unavení lidé s bičem a krvavými žebry, aby jiní mohli hodovat a šalamounsky se smát na návštevy z jiných dob a končin a ukázat tak době svou pravou tvář v té nepravé.

 

999

 

Úplně první, kdo přijde do knihy všech knih a nezanechá otisk ani nejpustější usazeninu, bude korunován tím největším a nejhorším nepřítelem, jehož duševní misí, bylo nepodlehnout pokleskům ve kterých pokleknutí ztrácela význam, ctnosti setknuté chorým mařením dokonalosti, vysvědčení následníků naší pomsty na víceúsvitném božství kapradiny jinakosti.

 

Básník se zakřikne před úsvitem smrtícího polibku a než inkoust zaschne, napřímí zrak dalece, k východu pokání, po roce a tisíce a půl znovu uslyší bít zvony srdce, znovu se pozře i s překvapením, s tím co odlučuje a spojuje vzdálenosti a cívky záludné kabiny času, hierarchií bytí v pozicích a superpozicích, naládovaných v kódovaných řetězených za pastvami, jež nejsou určeny lidského rodu a jeho stinné, tak zvané matce civilizaci. Matka je přece planeta, pohon našich nářků a vřelostí pod povrchem slunce.

 

Bouřlivé období jara zakončí cestopisem jemnopisným a nebývalým a oslnivým proroctvím vzácného rozsahu. V parlajích spánku uzří další rady a sny, které se mají stát skutečnostmi. V parcích potká svatého Rocha za branou bez výkyvů ostrých hrotů výrečnosti. Na louce pod kopcem, vypijí dobrodiní si jeden pohár dobrodružství a zjemní pohledem cely mečouna katedrál. Husí kůže na pupeční šňůře Everestu se smíří s dlaní pobízející další výstup. Vlak odjíždí. Další postava vyjde na scénu, nahoře se setká, v prvním táboře se sestrou náhody a bratříčkem lyrického souladu. 

 

Čím je pro tebe kvintesence psaní v atomické monomanii prachu ? 

 

Část První:
Předmluvy

 

Kvintesence není esence a nemůže být atomická. Ani monomanie není prachem. Odpověď je méně znalá a více efektní než otázka. Spatříš v ní sebe. Čti ještě jednou. Hořím, dokud neshořím, volím cíp této oběti. Hruď, čestná hruď odznaku, má láska, má země. Klid, oáza v duši, balzám míru. Svátost blaženných mil a krev na duhovém okénku.