Uvězněná.

Viděl jsi mě na travnaté louce za bílého dne. Aby taky ne, když jsem byla krásně barevná květina, vykvetlá jak široko daleko žádná jiná. Byl si mnou naprosto unešený a usiloval jsi o moje získání. Měla jsem strašnou radost, že máš o mě zájem. Pozornost mě naplňovala radostí. Málokdy někdo prošel kolem a o květiny se zajímal. Někdo se podíval, ale neodvážil si mě blíže prohlédnout. Jednoho dne jsi sebral odvahu a vytrhl si mě i s kořeny a rychle odnesl domů. Rozhlížel si se, jestli tě někdo neviděl. Byla jsem vzrušením celá bez sebe. Konečně budu mít jiný výhled, než jaký mám celý život. Podívám se na jiná místa, budu opěvována v lepší společnosti. Budu s tebou, který jsi se do mě zamiloval. Přinesl jsi mě k sobě domů, kde jsi měl úhledně připravenou vázu s vodou, ani ne moc studenou, ani ne moc teplou. Byla akorát, přesně jak jsem potřebovala. Připravil jsi mi ty nejlepší podmínky pro moji spokojenost. Mluvil jsi se mnou, měl jsi starost o mé květy a stonek. Ptal si se, jestli dostatečně piji, jestli mě slunce nevysušuje.
Ale časem jsi tu byl čím dál méně. Zapomněl jsi zavírat okno, když byl prudký vítr a já párkrát upadla ze stolku na zem. Přendal jsi mě do jiné vázy a postavil stranou, abych už nepadala. Byla jsem čím dál méně na očích. Ztratil jsi přehled o tom, jak mě zaléváš. Jednou jsem nedostala napít asi týden. Pak jsi mě zase přelil a doufal jsi, že si s tím nějakou dobu vystačím.
Začala jsem vadnout. Vždy když už to vypadalo, že jsem bez života, tak tvůj zájem vzrostl. A já ti to zase na nějakou chvíli uvěřila. Pokaždé, když jsem opět začala kvést a dostávat svou krásnou barvu, tak jsi byl zase pryč. A takhle to šlo dokola.
Naletěla jsem. Byla jsem uvězněna ve váze a odevzdána na milost, neschopná utéct. Mohla jsem už jen uvadnout.