Moje útočiště

Stojím na kraji lesa, ticho a samota mě mrazí v zádech a tlukot mého srdce je čím dál silnější. Přidává se i píchání v boku, které je uklidňující, protože vím, že jsem namohla své nohy zdravým sprintem. Zastavím se tu a poslouchám jako obvykle zvuky ptačích trylků, které se rozléhají celým lesem a loukou. Najednou, jako by mě starosti posledních dní opustili a já si jen představuji, jak jsem volná, a o čem si asi ti ptáčci mohou tak povídat. Na trnce vidím sedět sýkorku, která švitoří a snaží se uhájit si své území před dotěrným vrabcem. Na smrku, který vypadá staře, slyším ťukat pana doktora strakapouda, který zabavuje strom těch tíživých brouků, kteří ho koušou zevnitř a snaží se mu uškodit. Na zemi vidím poskakovat kosa s kosicí, kosák sbírá žížaly a kosice do něj pořád něco mluví. Asi o tom že nemáme co jíst atd. jak to v takových rodinkách bývá. Na chvíli se mi zatají dech kousek ode mě se na mýtině, kterou ozařuje jen trocha světla, pase koloušek a jeho maminka laň. Je na ně nádherný pohled, když skotačící malý koloušek upadne, protože ještě tak neumí chodit. Rozhlédnu se na druhou stranu k místu, odkud jsem přišla, odtamtud slyším jen řvaní muziky a lidí a hluk přejíždějících aut které vypouští do ovzduší ty škodlivé plyny. Ještě že existuje alespoň tohle útočiště pro tyto krásné tvory, kde můžou klidně žít. Podívám se také na oblohu. Je nádherně blankytně modrá a pluje po ní jen pár lehounkých bílých obláčku, kteří se prohání jako bílí beránci. Oblohou právě letí také hejno kachen, které má tvar šipky. Jejich cesta bude končit někde u pobřeží toho krásně hlubokého a modrého oceánu. A to slunce tak krásně hřeje. Au! Z mého přemýšlení mě vytrhne štramot…ale to jen ta zrzavá veverka se trefila do mé hlavy oříškem. A sleduje z koruny stromu, co udělám a když vidí, že nic tak odchází přes větev na další strom pro jiné oříšky. Já se porozhlédnu, jestli tu neuvidím ještě něco zajímavého, a když vidím, že ne sednu si vedle starodávného dubu, který tu stojí už dlouhá léta. Opřu se o jeho kmen a jeho kořeny mi poslouží jako pohodlné křeslo. Když tu tak sedím a vnímám pouze vzduch lesa a slyším jen ptáky, jsem naprosto šťastná a nic mě netrápí. Také povolím uzdu své fantazii a představuji, jsi, jaké by to bylo prohánět se po téhle louce na mém koni Faronovi , který už jistě doma neklidně klape nohou ve stáji, ale protože je nemocný tak jsme ho nemohla vzít sem na naše nejoblíbenější místo, což mě mrzí. Když se tak zasním a přemýšlím, co bude, a co bylo, napadají mě veselé i smutné myšlenky, které z hlavy jen tak nevyženu. Jak tam takhle dlouho sedím a jsem někde v oblacích, nemám pojem o čase a tak se leknu, když mi začne v kapse vibrovat mobil s melodií mamky- prý kde jsem, že už je skoro osm a já nejsem doma a tak se s nelibostí zvednu z náručí mého oblíbeného tatíčka dubu a pomalým krokem odcházím k vesnici, k tomu mumraji lidí a aut které nemám tak ráda, protože všichni v téhle době jen pospíchají a nemají čas na lásku city a jiné lidské radosti. A já jsem šťastná, že můžu alespoň sem přijít a oddychnout si od světa těchto vymožeností v poklidu aniž bych byla kýmkoliv rušena jen zvířátky a stromy které šumí o naší dávné historii a já se zde mohu zaposlouchat do jejich hlasu a popustit uzdu své fantazii.