...

Prozářená noc pouličními mechanismy řve a trhá mě na kusy.
Jsem primitivní článek, rozmrzelá.
Ostudná slova teď pronesu, protože i já
bytost pohádkově jednoduchá, klišé přiškrcená
musím vysoukat ven, co mi v rukávech uvízlo.
Tedy poslouchej!

Přetékám láskou k tobě a nějak ten ohromný cit musím ventilovat.
Nezlob se, že o tebe pečuji, že se starám.
Jsi zlatá ryba v moři, co těžko se hledá.
Nechci být svědkyní tvé sebedestrukce.
Nechci vidět, jak ze sebe strháváš šupiny mizející v černé tlamě pekelných duší.
Pochop už pro jednou, že tě miluji, že ve vodách tvých cachtám se a zušlechťuji.

S tebou chápu, co se myslí pořekadlem ´láska hraničí s nenávistí´.
S tebou chápu, jak jedinečnost s člověkem cloumá.

Koupu se na obláčcích tvé hudby
a sprchuji se melodickou linkou tvých vyzpívaných rýmů,
co příjemně hladí a svlékají mne do naha.
Modeluješ mě v čistou pannu.

Královským rozmachem přes struny vlastní zkázy kreslíš obraz pln barev, co mě vpíjí.
Nasakuji příval emocí, co šimrají mě, ba přímo elektrizují!

Neboť, u všech Janků, u všech svatých, já se rdousím.
Pluji -
na dřevěném lístečku bez kormidla,
bez kapitána,
v šatečkách lehounkých,
panenka s modrýma očima,
prošitá perlami oddanosti,
upaličkovaná z krajkových řas,
vlasy zapletené do copu víry v tvoje síly
- v tvém pevném sevření, šťastná, omráčená, polapená.

Proč mi spíláš?
Když tě něhou obaluji před bacily tohoto světa?
Tobě se dávám, tobě se vzdávám, nekárej mě.
Přestaň se už čertit, když polibky tě chráním,
když chci tvůj život před zkázou -
kam se řítíš -
zachránit.

Nemáš brnění,
pohlavky života necítíš -
otupen bohémstvím -
slábneš.

Tak ty říkáš, že jsem zlá?
Dotěrná jak had?
Ostrá jako žraločí kůže,
kterou oblečenou dlaní do rukavic z osudových nitek proti srsti hladíš
a břitva se zarývá do tvé lhostejnosti,
bezedné touhy po požitích?
Chceš stále víc a nemáš dost?

Má zlost se koupe v lásce a
láska zlost barvami ředí a mísí se v pestrobarevný kolotoč.
Až uvidíš duhu na obloze utopenou v černém nebi,
vzpomeň si na mě.

Duhový viadukt porostlý mechem lechtá mi chodidla,
když po něm cupitám lehounká jako lesní víla
v třpytivé mlze
do vesmírné pouště
bez
konce.