xyz

V dáli...
Zamlžený konec.
Jako ocasní ploutev mrská se dvojice láskou prostoupená,
ty a já,
mou ruku drž a pevně svírej.
Mé kostnaté tělo živené tvými doteky, pohledy, vášní i polibky,
omyté jazykem touhy
pevně objímej.

Poněvadž měsíc vyprskne podivnou hypnózu do lidských mozků
a schramstne naše sny jako červotoč.
A než stihneš nasáknout vůni mého nářku,
svítání bodne nás do zavřených víček
a polechtá obnažené údy propletené v jeden cop.
Copánek věrnosti
ušetřen starostí,
volně vlající ve vlasech dívenky s pásem cudnosti,
nejčistší prostoty.

Blaženost, úsměv, naplnění se cachtají v průzračné laguně
na prknech slávy, divákům napůl skrytí.
Slyším náruživý šum prýskající do mých uší z mušle dočasného mládí.

Houpačka nás nemilosrdně bez cavyků
- zavěšená na ramenou našich soudců
- rozhoupaná našim zaslepením, silným citovým opojením
- ještě ne tak docela nasycením
přehoupne rozbřeskem a červánkově rudým nebem přes údolí zasypaným pomníky smrti.

Hodina se uklání hodině a moudře ustupuje,
ráno cupitá do zákulisí,
laguna vysychá,
schránka opuštěná korýši doznívá,
přichází podivný duch denních osudů,
který nás rozdělí do dvou odlišných mechových postelí.