***

Tisknu si svými prsty proti dlani roh ze slonoviny,
z kterého usrkávám krvavé víno,
víno vyhaslých nadějí.

Na vyvýšeném stupínku hraje pozounista
natahujíce svůj smyslný krk,
aby snad spatřil houslový klíč -
         klíč otvírající záhadné dveře ze žraločí kůže,
         kůže ostré jako břitva
do krajů v čase ba i prostoru vzdálených i blízkých.

Sotva odemkne dveře tří-čtvrťovým taktem
rozehrává se říše pohádkových bytostí,
kde se vše točí naruby,
kde smysl pozbyl rozumu.

Babička s brýlemi na nose houpe se v houpacím křesle,
houpy houp,
aby své vnučce přečetla mysl dospělých
scvrklou do dětských botiček -
           botiček bezedných fantazií a fantastických bytostí
kráčející v pavučinových loukách
a tu zase v bažinatých nebo snad tulipánových.

Miluji ten pocit vyčerpání
skládající váhu své hlavy na polštář,
jejíž tíha se rozplyne pod náporem vytříbených slov,
slov pronesených tou starou boubelatou dámou -
           jejíž šat je nasáklý charakteristickým pachem oněch uplynulých let,
slov plujících pokojem do černé tmy
vytvořené poklonou očních víček,
jejichž řasy proříznou vzduch,
když poslední stránka jím také zašustí
a bábrle zacvrliká dobrou noc.