˙˙˙

Život jsem si nasekala na prkýnku z dubového dřeva
posetým zářezy velikosti rybích kostiček
na jednotlivé etapy,
z nichž na tu nejdelší ses pořádně sobecky rozvalil.

Do tvaru srdíčka
jsem ti vyřízla své dospívání,
které sis vzal
a já ti nic nezazlívám.

Do jednoho čtverečku prošívané deky
slívové barvy se žlutohnědými, růžovými a jakými chceš paprsky,
jsem obtiskla svou dlaň a
probořila se do polí moravských vín a
kempu nadupaném dobro druhem.

Ty moje krví nasáklé srdíčko,
dutá hvězdičko v jablíčku,
plísní prolezlý marcipánku na apatickém dortíku bez chuti,
kterou do mě promítáš prázdnými oněmělými řádky
na monitoru 21.století.

Romantické spící nevědomí jsi dočista probudil,
- jakýmsi bičem jsi mě šlehl a
- tenoučkou rýhu jsi vryl do mé bělostné kůže a
zkroutil jej pro prsty harmonikáře,
co uhodí zprudka, zvesela do klávesnic akordeonu
rozzařujíce tak chmurné tváře hospodským dětkům
povalujících se na dřevěných lavicích
v zašlých khaki vestičkách,
s kravatou vypláznutou z rozšklebeného límce
zašmudlané košile vyuzené mastnými vyprahlými dny.

V mých iluzorních představách
jsi ztělesněn jako burácející síla
islanských gejzíru v písních Björk,
elektrický šok úhoře,
ostrý bodák mečouna šermujícího s vířícími vodními molekulami,
zemská rozžhavená láva
zprudka vyprsknutá v oranžových fosforeskujících proudech
valících se do údolí jetelů a pampelišek,
kde usazená sedím na kolenou, broukám si a
pletu ti věneček okouzlení.
Pastorální idylka vyplněná obrazy mých představ, však hleď:
jaká to pastýřská romantičnost vykreslená mými vlasy
co volně mi hladí tváře a
vzduch a čas stojí a přitom
mírný vánek peláší si sem a tam
a s motýlky si hraje na schovávanou a
mé obrovské oči svítí mi všemi úsměvy... jen malou malinkatou chvíli než...

...mě lávou opaříš,
svým bodákem rozpářeš jako hadrovou nebo vúdú panenku?
vzdušným tlakem mě odstřelíš do pavouky prolezlého kouta osamění,
kde si položím věneček do klína
a zničím skrze něj samu sebe.