Josef Lada trochu jinak

Josef Lada,
genius pro mě obrazotvorné
pro vás prostorové inteligence,
pro tebe čmáranice na papírovém ubrousku.

Mistrovské plátno vyžehlené továrnou na papíry
s krepovým povrchem
připomínající tvé měsíčkovité rty,
jejichž tenoulinké prasklinky jemně kloužou ---

jako pomatený bruslař
utápějící svou duši v megalomanickém bludu,
jež mu spouští před očima sérii obrazců
z filmové pásky rádoby slavné existence
prolisované v promítačce spásy.

V obdélníkové šmouze obtisknuté na zdi,
jako bzučící jehlička zapouštějící tetování do kožních pórků Jon Bon Joviho
si to bruslí v mahagonovém dresu
prostříbřený leskem fotoaparátů užaslých dispraktických pařátů
stlačujících spoušť a
vypouštějících vzdechy údivu z přiškrceného hltanu.
Cvak,
odpichuje se ostrými hranami bílých bruslí
po zamrzlých vlnkách spícího rybníku,
skluz, odpich, skluz,
cítíš s ním to houpající pružení v kolenou?

--- po mých a
vytvářejí disharmonické sací pohyby,
mlask,
jazykem prorážíš do teplého dužinatého nitra a
slinami prolezlé zuby
zdvihající se jednou nahoru
a snášející se jako vločky v černé noci zase dolu,
špehují mrskání svalové tkáně
rozpálené vášně
při rozžehnutých knotech
voskových úlů, dudáků, Jeníčků a Mařenek, loupežníků, bubeníků...
při popelavě nemelodickém praskání a prskání
žlutočervených ohníčků v krbovém rámu.

Josef Lada,
uměleckým stiskem dřevěné štětinky
poťapkal zasmušilost tupého chřadnutí morousů,
jejichž zadnice se boří do vyseděného fleku v křesle
kopírující tvar jejich tukových vaků, a
jejichž paty vykukují z televizních bačkor a
rozprostřel zimní peřinu přes kopce
smíchu, smíšků, smířlivých dnů.
Josef Lada s dětmi.