°ˇ°ˇ

Sjíždím řeku na skořápce vlašského ořechu
a kouzelnými křídly se poháním vpřed.

Botičky z rákosu postříbřenými perličkami -
skrz naskrz promáčené kalografickým štětcem
v barvách pavích per,
jejichž všudypřítomná oka
hledí hluboko do lidských životů
chtě nechtě spojených a propojených
rybářskou sítí
upletenou rybářem ve Werichově pohádce
- objímající svým mechově vyztuženým vnitřkem
má prťavá chodidla.

Lestní porost práší mi do vlasů
poslední zbytky krátkých trýznivě intenzivních
letních romantických vrtochů,
jež nás zanesly hluboko do lesů,
kde píseň lásky jsme svými těly -
na mravenčím bludišti
do notového zápisu
z pichlavých jehliček charakteristicky vonícího lesního jehličí
s dokonalou souhrou našich pohybů
- sepsali,
a kde osnovu pěti linií posetou černými boubelatými bříšky
spláchne podzimní déšť spolu s časem
plynoucím nezastavitelně vpřed.

Třpytky pod očima svítí mi na cestu,
šatečky z lístků lesní lípy
plápolají v rytmu větrných mlýnků a
zanášejí vydří tlamičky semínky našich posledních pohledů,
jež v žaludcích těchto pískajících hravých kožíšků
naposledy obeplují tento svět.