Prvního září

Pískoviště osiřelo.

Slunce odlétlo do teplých krajů,
děti si nesdělují dojmy křikem.

Nastalo nezvyklé ticho.

Léčba tichem...

Popraskaným šedivým asfaltem
kráčí starší muž s jezevčíkem.

Dáma v protějším domě
je unášena zdařilým paspartem,
jeho technikou, umem autora.

Nemůže oči odtrhnout.

Ani já nemohu,
jsem "horňák" vnímám odshora,
uhrančivě vzhlížím k jejímu županu,
vzedmutá část s úzkými klopami,
dává zřetelně tušit,
že strnulý - dlouho zůstanu.

Kéž bych tak mohl pojmout
do třesoucích dlaní plný prs,
pod nímž je ukryto srdce.

Pokleknout před ním
a ústy plnými obdivu,
lačně uchopit dvorec
mezi své vyprahlé rty.

Zatím však, má ústa,
patra i chuťové pohárky,
hodnou dobu zaměstnává,
horká turecká káva.

Miska s několika ovesnými vločkami
mi připomíná dětské pískoviště.

Uprostřed zbyla jen malá lžička...