Shakespeare trochu jinak

Tmou se deru kupředu

jako kusadla housenky ubírající listu jeho okraje do srdcovitých vějířků stočených.

Už nevím, jak dál,

tak se nechám pohodlně tlačit tlumeným hučením neviditelné rychlosti.

A přec ji vidím,

tu nezbednici,

kterou viním za nemilosrdné tempo zvyšující propast

mezi sladkým objetím domovních dveří a

jeho cizokrajnou nahořklou tlamou,

co mě schramstne jako kousací ústrojí červotoče.

 

Ptáš se, co to plácám?

Inu.

 

Říkáš, že rychlost, ani čas nejsou k vidění,

ale přec Shakespeare toho posledně zmíněného otrapu dodnes vidí

ve svých verších,

ve svazku barevné kytice zabořené ve váze částečné nekonečnosti.

 

Však se pozorně podívej,

jak gravitace smsla jednotlivé listy,

jak čas vytáhl barvu do svých skrýší,

jak ohnutá babka květ květeny v zrcadle půdy na svůj zánik vzhlíží a

 o okraj vázy opírá své stařecké chmýří.

A ta váza…

Ta váza, jejíž smyslnost pukla do titěrných prasklinek přibývajících let,

pořád sic krkolomně drží svou staromladou krásu na odiv vystavenou v muzeu

dětem Adama a Evy nebo vyvinutým opům, chceš li.

 

Tož neměl ten šedivý stařík

-          prostoupený mladým šprýmem i tragickým splínem

-          pln malebných rýmů

pravdu, když času zrůdný tvar či obrys zohyzďujících vlastností

do jeho hrubé vzdušné kůže vtiskl?

Stařík, jehož mysl dozrála v mysl génia pera a správných tahů,

jehož vrásčitá tvář a šedivý vlas časem proměnění

dali mu znamení, že posbíral semínka moudrosti,

jejichž kořínek zasadit má do úrodné země psaní.

Zapustil ten ničema kořen hluboký, že o něj každý chtě nechtě zakopne.

Tvé jméno zní jako cliché,

Ty jediný Brite, jehož slovně kudrnaté básně

-          ostré jako nože

leštěné jsou na tácech pozlacených ubrousky z božských vláken o to více,

že v prach rozložil ses.

 

Čas je vidět, smrdí, voní, páchne,

jeho abstraktní průhlednost v neprůhledné objekty se mění.

 

A já se ženu kupředu na novodobém koňském ohonu.

Nebo se spíše točím v kruhu

poháněným nepociťovanou silou černé tlamy uprostřed vesmíru?

Já se ženu dvěma směry,

ale jak tím či oním,

chci verše Shakespeare a dalších historických bytostí

strávit v literárním ústrojí po jejich přečtení,

-          nad nímž se mi strávený čas tentokrát zhmotněný v únavu

-          tiskne do zkrabatělé tváře

a chci se oprostit od jejich dobových vzezření.

 

Buď svůj, buď svá,

zapomeň na stará pravidla.

Tvůj pohyb je tvůj, i když simulakra vyčarovat lze, duplikát z něj nikdy nebude.

Zahoď, co kdo napsal, jelikož

šťavnaté plody,

co obtékají vídeňské střechy a terasy Wasserhause

v tobě pukají,

jen o pár století později,

trochu jinak zabarvené,

trochu jinak tvarované,

trochu jinak ochucené.

 

A já ze ženu z kotviště rodinné lásky v loď z prken stlučenou,

z pochvy v Nirvaně navždy zhudebněnou,

z přístavu bez bílé čapky Pepka námořníka,

ze slin zleptaného hnízda,

do myší díry prolezlou sýrem uvízlým v dřevěné pastičce smrti,

kde na kost zmrznu,

kde zbičují mě copánky dívčích pohledů.