Oči, ve mne tančící

....

 

  Mládí souvětné, dokonalého prachu střelného bez sudů, koráby svlačců bez břehů, noci krajin jako rozdrásané dívky v měsíčních krajinách extáze, bojící se své umírající krásy, o níž víš, že umře ač voláš opak, smím tě obudit, budoucností svítit pro tebe, čeřit upíjené doušky z plných plic, zamilovat se znovu do toho vidění srdcem, na hladině vycházet, být sladkým drásajícím pocitem bezvánkoví, létat léty chvil jako po fosforech kaskád žil, upřímně vzývat nekonečno, psát a vše odevzdat.

 

 Oči její se obracejí jako zelené řeky, řeky jež jsi milovat dřív než ses narodil, řeky tvého směru, řeky tančící v tobě, oči obrácející se k době, oči tančící v tobě, oči bez paměti, oči bez výhně a přesto průsvitné závoje noci, jež jsi tancovala, plála, zrála, obětovala své tělo noci, přes tahy půlnoci, štětce mých slov tě milovali, tancovali jsme spolu, úsvit hledal naše zbraně a my je odevzdaly, oči plné mladé touhy po odpuštění těch kdo jí ublížili, oči nedotknutelnosti a nevýslovných řetězení chvil, jež jsou veslami našich vstřícných drah po oblahách nářků i radosti.

 

 Bouře účinků vyvolávané jen jejich tisknutím, ovzduší vzedmutá mírným vdechnutím blíže přistupující, ne jinak než prohlédnutím jasu za vláhou oněch setkání v křehkosti jejich víček, toužebných spánkem polibků, pravdou smotaným ve věrném ustávání, nad patem slyšení vrcholů, kam dnes pučíme v jehlách pomsty svých odevzdání kráse, které ses tak zatvrzele bránila, až jsi poznala, že znamená azurový prach tvých lanoví dechu.

 

 Oděn v bojící peci dech slavnostního výjevu strachu, rozumem starostí opřen o bidlo veškeré struhy častic znamenajících celek dítěte, vším nad námi volajícím do tance nezřetelných krůčků, jejich vlastních neodpovědí, od dna noci perliček na pábitelkách jícních světelkování, jímání jitřní za vše v rozjímaném o zelené studni princezny krásnookých zelených učení a snění o tom, že něco je krásné, pod ranním rozbřeskem, dívky rozkošné v křehké nevinnosti snů spící, odevzdány cestám ve kterých je domov blíž než láska.

 

 Věčnost kroků okovů je proudem proti jdoucímu cizoložníku času, kde odříkává ostruhy Dionýsova zátylku a dýchá zmatnělými blánami ozvěn křiků panenských, nežitřených mládí věčného pramene, fontán živých rajských živých, studní čirých promněných, tvých jež jsi neotevřel, aniž bych je očí tvých dootevřel, prostorem jemným a sublimným pootřel, raději je všechny do kletby odevzdání uzavřel.

 

 Procházel jsem se malý na místech vyprahlých pouští, odkud steré peklo rozpolcené tasilo svůj rzivý dráp dráždivého úsvitu jako poctu mladých, divých žen zřítelných, od jmen jasu souměr, stezky jitřen plným dnem, nikým nespatřen, rozemřen vánkem šeptajícího letce, tlukoucím měchem zpopelněn od jasu něhy nehynoucích veršů nezměněn, únikem odkud místa malých nocí vdávají se souladným tahům vnitřních drapérií odevzdání.

. ...

 

 Někonečno světla hrází přichází od prutů zázraků, jež nás uchovávají, zde jako poutníci bez přikrývek věčnosti se plahočí třpytným jitřením a volají o milování nad smilováním do noci již od počátků volané, kam ve mne se obracíš váhou vánku svítání, kterou celou ti vyzpívá krajičkou na duhou, vím o tobě to jediné, nespatřím tě až bojím se o to co o tobě vím, jak průsvitnou jsi nás děláš, o tebe se bojím, kdy zasáhneš do chvil známých svých, plností mělké bázně pokleku odevzdaných.

 

Obočí božích řas jako splavy obrácené za své břity ohnuté, rán řeky tvé za mnou obrácené, očí bělostných, očí bez opratí a horizontů mízou setkání objevené, od pěn krátkosti svého zření duše tvých znaků klíčících v oněmnění otrlých strun mléčných, dní tajemství božího neviňátka roztavenné v něm, slunce jdoucí ke světlu dna, vystupují andělské postavy nad hořící krajinou dívčí tváře, vše utichá, nezměrnost klidu chladí všechna pukance plamínků, okrové výhně nejstarší hojnosti a v nich zimomřivá tma, setkaná nezapomenutelným v setkání křídel bělostných, houfů mladých snících, při kterých mladé dny jsou to co zveš perutí dálných odevzdání.

 

 Čela předměstí ubíhají na úpatích jako harfy váh úplných po krvi otců hořících mokem matky ševelení pro ocůny zmírané křehkosti, kůže obeplují hroby našich zpráv a vyšleme kroky, dřív udílené společně v andělsky střídmé blaženosti, kdy orgány stejné velice pnou svou bezbřehost, za ztrácející se rovnováhou, kterou odevzdáváš oněm lesků, jež tvoří tvůj živoz, ze života druhých, ač nemohou jej sbírat dál do pustých a vábných oněmnění, ve kterých zapomněli díl svého osudu, neodevzdaného dolům, kterým patří žně oněch ženců.

 

 Láska dne smrtelného toho dopisu zhynoucí krajky minulosti ohořelé, kdy milovat jsi mohla toho na vlascích myšlenky zesněného, kam poutám hlavu svou, říkám jí šanelová šantal, Šantal dítě krásné, dítě indigové, můj minimální kat kolemjdoucích chrámů od kotců myšlenek zlé výchovy, kam špalničky kasemat tenoucích kříků se od rzi vozí, známe je ač není neviditelnem bolesti chvěné a přáné ona stuha dní, kam jsi vše stála a vrávorala kolem dní, jež tě vstřícně přijmou náručí tvých odevzdání.

 

 Veznané tváře bělmem líčené jsou tišeny, dávno již ztraceny, ač ví, že utíkají, holkou kterou milost jedna z radosti požehnala kusem ostrovu zřejmě opilého, daného až dávného snu dřeni všech kostí, jež se tě zhostí od dna svéh vyhlíží přiznání, kam ještě nedohledná pne se sláva, když propast tě rozbřeskem volá od volání, slabých ker usínání našich pohádek, již spatřených, tvorbě touhy vyšší mízy múzy odevzdaných.

 

 

 Pohled tvůj druhý mřel by šílenstvím vrahů chaosu, světem pohlazeným smutkem klamů, květů slzných souznících za zábranu, spolu niterné cibulky jsou, jara cypřišového arabeskou rozedmou, nezměnitelně oběšeného již oprátkou, klasů celistvosti, vyrvané lasa sveřeposti vlohy tvé nekalí uzurputné a tiché, ač že jsou skutečné, netkvíš se ač víš, křehké momenty, naivity zdánlivé zbytky poslední vytrácení z pera tvého, jak by neznámého odevzdaného.

 

 Nesvěřil kým by se z lůn, jich vše odpuštěno, má lásko, zemřít raději než stačíš vyprchat, na cokoliv popelavé pohledět, rosné zmizelé v trnce objetí, radosti utichlá záhadou záhad, kapkou nevyřknutou broušení řízených, zemdlení plavících se světů soboty vnitřní omráčení, jež všechny spasí arabeskou kouzelník impressí Debussy, po bříšcích snů klavírních a prstech bříšků snů, od vášní nesvobody poutaných preclíků a kádí odevzdaných rytmů blažených rendlíků.

 

 Chudoba hnízd nad smilováním potůčků ve větévkách mysli blaha neudolatelného pocitem, jež pocitem sní, klidem posvátným všeho svátku jícnů zjícnělých, vějčitých tahů tvých, barvou obtékaných, švitřením oblétavých, stuhlé stálosti křížů a dopadů. příčin závazků prosti, setkání bytostných jen času jasu se poutá, závazků barev jsme přijímání, barev energií všech třasů na konečku přítomné aury mysli, jež odevzdává vše tobě ač pomaloučku vše se vstřebává k těm jež slyší Vše.

 

 Laskavých úsvitů volání krůčkem pomalým tančí, po kterém bytosti průrvy vchází jak drodiny tvých hodin nad zemím skupenstvích vítaných, krásou dlouze proznělých, potem tvých jablek chutnaných, když jsi zjistila jaké to je, na poplach vydávaných sentimentem v omyl jakosti, ach jak mladá jsi, neutíkej mi Marnosti, míznivá neutíkej před pomalých rouch odevzdání jiterných.

 

 Plamenné jak nebe nářků dvířka roztrhaná, od podpěr chrámů duševních hrobečky malých signalizují broučky ostrovní snem propíjeným, okovy jako svaté opilosti se linou ač moji zášť odjímají ode rtů písek křesání, vpíjení jejich úleků tišení a slz krájení, dítěte onoho přítomného cítění, věků řinčení procházení a mlčení hovořících s ní toužených, sametem jen v nich oděných, drahokamů i choutek okliky svých bouří odevzdaných.

 

 Jizvy její hyzdí svůj pláč, který s tváří spokojen se přesto mí ač mít ji nemůže a věří v kuriozitu mládí pachem bezdechým, sympózií touhy a vibrací brilance jež jsi pro nás přichystal na jatkách kolemjdoucích toků víření, ač víření vypleněných ohrad jak prken bakchantek zvrácených, moudrosti tavené chrámem z pod něj děvka boží, ach jak ta byla krásná, jak bouře moří při kyselinovém nebi utkaném z bolesti všech zavražděných nocí jitřního spánku pod útesem zoufalství když skvěla se tišina bezmoci a beznaděje a ty jsi pryštil své slzy z osamocení výsostné tišiny pláže chladem oceánu odevzdané ke krajům nesmírnosti.

 

 Dech veřejí tě přibíjel ruinou jak to všechno vylít ven na světlo světa nicoty, kam umlkala touha nevykořenitelného, ač byl jsi s tím co máš se žít a čím tady chceš se rozednít a radost ze všeho mít, jež nacházela jsi klid, tam kroky a hlučný klid mimo krajiny v opuštění navždy vyvrácené terorem věků, čiré hudby jemnělé jen prutem mechu, kam uleháš za hudby múz mnohostí nespoutaných úst drahých, cypřišem snoubených kvítkem dvířek padajících v tandemu září, jak Magdalén máří myslí její prostoupení, či florenťana oka bělostná z ráje vycházení, kdy přirodí tě ve všem co viděl jsi skládát tím jak běhá odevzdání.

 

 Bázně sameto řeky soucitné léčebných náručí svítí skladbou pod zdravím nesoucí růženec polibků dlouhých řádků víček jejich ok, v nich tančící touha a ona pohledem nezapomětná víří mé kroky, čím ji trýzním a ona mne nechává chladným ač slunce vysoko po běžících pantoflíčcích maličkých láskorádová, nohama pod půdou krvavou ztrácíme se býků pokorných pokolení, pochvy procházení v kosky hájemství krájených náhody citelné ječných zrníček tahů štětce vteřin odevzdání.

 

 Ztracené vstřícnosti zastaven pláčem konějšení svobody aktů jsi jitřil, mízněm od zoufalství skleněného střípků myriádou jsi spal, neúprosností blahých pečetí bláznivých klidů přišeptání, kam od beznaděje matky čiré oblouků se připoutáš, křiků vítězných jež zapsal sis, pro kanoucí výheň oněch míst rozbřesku, kde země tišena blíží se opravami volaje, hledaje oporou hledána, lží kajícnou shledána, od polev tkaniva oběžního, rozdrobení pouhou parukou čistých, jevících prystění rodu vkládaného do hodiny od sebe bojovností extáze membrán bojujícího za odevzdání lotosových volavek smíření.

 

 Popel kry rozžhavených životů hojíš a zaléváš jimi nás když přilivem pěny ohořelý poupat pouti kůže živé, jež mají jeskyně živé, obličejů kůží drousí se barvami palet a víska slunce černého ptá se milováním zpěněná od troudů bolestných, jež ke knotu probouzejí rozletem dětí svých volných, blázkých budoucích, když na tebe myslím, vším odevzdán. 

 Neřesti pohaslé vějou se bájnou vlastí do otčenášů vniknuté kopánkem pri vroucím jiskření, píšících polední poslední žíhanosti, žhavosti úkazů na cestě uhlíků kupajících docenění schnoucích jistě proudů citelných, hojnosti malebné sublimné z vánků se blížících hrotou aurů kojných rozdýchaných čočkami vypoulených, zrn ječných, prámů blížících se procházení.

    Líbí se nám co píšeš

    šeptavě zalhaly músy

     i protobychom tě nezahubili

     dřív než vydáš své nejlepší výtvory

     Jedna kapka básnické krve stačí zalit obzor

     Z lahve souká se Jahve

     jak palčivého pelyňku mo

     Křik dětinské bojácnosti

      vržený stínem horlivé

       akce malomocného

        Přesmyky na dráze zaječích

        Ozvalo se z podkolenních jamek

         dvou poměrně pošetilých dam

           

          Bylo by bouřlivé místo bysto

           Ztrácíš tok své krve

             mízo plodivého

Všechny války byly válkami umělých bytostí nad lidstvem, které sami bychom vytvořili,

kdyby nešli s ochranou proti jádrům našich zatracení.

    Tečky třaskavin lijí oběhy ustavičné budoucnosti, když jevíš se mi prostoupená mimo pražce

neklidných stoupání.

   Okrové páry životních nezúčastněných zívání na místě dolejším, pod místností krajní posedlosti.

       Kupole vytvořené šeststi sedmi pražci ze světla lunárních břitů okamžiku.

        Má v plánu něco změnit, vytvořením vzbouřených se pramenů proti ústům noci rozvratu.

         Žijeme ve výši blesků fénixe hromů, ruiny hrobů svých vyplenění, 

          kde věčnost jala se kola za časem plát zlatých úročí protékání,

           časů nespoutaných pravěků bytostí uctívání všech, 

             kdy styk s myslí vzácnosti protéka osouladněn,

              od očí a učí již kolem bys pozoroval, 

               a hlíny lístků naslouchal, citelné velmi bylo.

          Pěsti jitření přicházejí vesmírem soukmenů vázené,

                  krystalů bělostných podlívají černotu smrákajících, 

                     prostor jícnů se zvedá v hustilkách,

                          nad nímž ani člověk nerodí se nikdy okamžiků,

                             když budoucnost jej nejasná rodí jej, 

                              zjitřena mozkem bodavým, palčivosti dýchavičné,

                                   když radosti ti pohladí.

            Vím od křídel představ, k částicovým motorům,

                   zámková dlažbá paprsků mezihvězdných,     

                    kam barvy boků se dělí od boku vibrace elektrické,

                     průplavy pozic poezie derou se ze sudů orbitráží andělských,

                        stvořené entity podílí se na dálných cestách planet,

 

                                tiché vítězství hlasujících stvolů šeptající inteligence miliony světelných let vzdálených inteligentních krystalů,

                                   kam šroubovnice hábitů ucelí se obrazotvornosti pronikavé do vizí viděných v očích, jež ve mne tančí.

                                        

                                   Je to právě ta lidská bezprostřednost pochybující o možnostech úplné bezprostřednosti, ožíhaná kola ďáblova čitelnosti intelektu točí se zmražená v čase za časem, nedá se člověku myslet jen v Božích tajemstvích, úplné proudy by jsi hladiny zdvih, když zase vykoupili všechna vydání antalogie Pravdy.      Oběti souladné pomněnky v kilotunách chcípajících kopretin něžněné pouze v míře lidskosti.           Obecnosti vráska na síti toho, co je milující a břidličnaté.   Závratě   ve tváři slzy. Podivy houští nad pláčem radji než pláč.     SMutek bez lidských čel. Amorové rozprášeni v popel. Jetel řezníka brousí si svou čepel. Nových lístků sluneční nejslunečnější zřetel. 

      Neztrácení víry v rybých katedrál ,břehy těch básní tam někdy jsou, trčí a propadají se jako jiskření neviditelně se míhajících slunéček černé mapy ropného porostu paměti, nalézané ve vnitřních juxtapozicích soukvětnic obíhaných poletů na hrudi cherubínkovi náruče skýtané silou syrové obroučnice rauše extáze, jak by králíčci z pohádek na baterky zvali vás domů, kam jsou poulení a koulení očí, abychom se vyrovnali zemřelému, již zemřelému básníkovi, před vším než by mohl vůbec započat dílo.

 Tam mám tvou dlaň v mé, díváš se mi do očí, ve vteřině než vybuchne Supernova, jsem ztracen. Tvé duhovky jsou prostě nadzemské. Síň pohledů. Prosíme vesmír za její kapky očí. Očí v nichž tančím, obětovám odevzdání. Svět je vášnivý milenc na straně světlé odvrácenosti zla. K uslzení doutnající básně prožité. Prominutí za výraz roznětky věků. Bakchantky hýřá studnicemi kypření. Šílíš šťastenstvím. Boharovenstvím na stolice oltářní si tě podávají a rozpomínají na řetězec všech lidských duší tryskající sebedoutnající apocalypsou. Uhynule vnímáš dech všech.  Blížíš se konci. Slyšíš písně růstenství růst v čilého srdce půst, vidíš její cit, jak oblačných stříbřenství skryt je onen zpyt, jemné milenky ultrasonický třpyt. Procházíme se rozladěni dalekou obnošeností houslí dvoubytostí. Vstáváme ze slov povstáváni jako povstávání nových kontinentů. Osvícenecká alternativa k milujícím ze světa milování o milujících lidech v něm, jež se pasou na krásách všech energií Vesmírného taje spekter roznětlých v první možnosti, jež umožnila vše, co je teď bude za milion let i před myriádou mávnutí okamžiku. 

  

  Řekni mi očem teď sním, o čem  ?

 Kdyby jsi započal ještě jeden řádek, slova, tíseň Věčnosti, vskryly by se vsunutím pater, vsuvky by přestali cítil, prkna březenství nalomena, přestávané rozpínání, my přestáváme cítít, být lidští, milovat křest česti v naší krvi, soumrak by pohltit křivkou modrou planetu, modrá krev, vše utichne, vesmír se rozpamatuje, malíř započne malbu, hudebník symfonii, básník otevře šamanovu noc, obhlédne monumentalitu kopulí, složité zjednoduší, vytvoří ji, celou epochu v jedné básní, v jednom verši, v jednom slově. Ozvuky nekonečna milované jen zrozením těch které milujeme, zrcadlíme a vytváříme v moci všech hodin, nad kterýma někdo dříve bděl, snil, žíznil, hýřil, šířil vibraci, po které vstoupím do očí, ve kterým ve mne Tančíš. Ty Marionetto. 

    Zelenooká jizvo osudu.

                                                        Pro Tebe

                                                                      Váš Obsidiánový Princ

 

 

 

....