Neviditelný polibek

Stojíš osaměle pod temnou oblohou, v objetí nočního klidu. Tma je hustá a tichá, jako by celý svět zadržel dech. Nevidím tě, ale v dálce, v tom prázdnu, co všechno pohlcuje, bliká drobný žár — konec tvé cigarety, co se s každým potahem rozzáří jako světluška, která se odmítá ztratit v temnotě. Světluška, která neuhasíná, jen tiše vyčkává. Vyčkává na můj příchod.
Kráčím k tobě pomalu, opatrně, a přesto se každý můj krok rozléhá v nočním tichu. Vzduch je studený a voní podzimem, ale mezi námi se rozprostírá něco jiného — napětí, co se s každým krokem tiše stupňuje. Tma kolem nás přikrývá všechno kromě toho drobného světla, které mě k tobě vede. Každý tvůj klidný potah je tichý puls, co mě volá, co mě vtahuje blíž.
Když se konečně ocitnu u tebe, na vteřinu zaváhám. Pak natáhnu ruku a vezmu ti cigaretu, kterou držíš mezi prsty. Přiložím ji k rtům a potáhnu, nechávám kouř proplout mezi námi, rozplynout se ve vzduchu. Na chvíli se svět zastaví. Stojíme tam, oba v tom tichu. Tvoje oči, i když je nevidím, cítím na sobě. Všechno je v tom pohledu, nevyslovené, ale přítomné, jako kdyby každý potah nesl víc než jen nikotin — Něco, co nemá slova. Chci ten moment zachytit, udržet ho, ale čas se neptá. Další potah, další záře, další nevyřčené slovo. V tom krátkém záblesku je všechno — touha, vzdálenost i tiché porozumění.
A pak ji cítím. Tvou ruku, která si cigaretu bere zpátky z mých úst. Tvé prsty se na okamžik dotknou mých rtů, sotva znatelně, a přesto nezapomenutelně. Poté si, i když je téměř dohořelá, cigaretu dáš zpátky do svých úst. Naposledy z ní potáhneš, poslední žár, poslední výdech dýmu. Bude to jako polibek, jemný dotek, který se tě nepřímo, ale nevyhnutelně dotkne. Nejblíž, jak se k tobě dnes můžu dostat.
A když cigareta konečně dohoří, tvé prsty ji odhodí do vlhké trávy. Sleduji, jak žár pohasíná, poslední teplý záblesk v chladné noci. Odcházíš pomalu, krok za krokem, a tma mě opět pohlcuje.
Ale vím, že tohle světlo nikdy úplně nezmizí. I když odejdeš, zůstane po tobě ten jemný dým v mé mysli, co mi připomene, že jsi tu byl. A že se možná jednou vrátíš, jako ta světluška, co nikdy doopravdy neodešla.
o