První pátek přítmí prvního podzimu

.


Jako každé hexaletí i tohle začalo čtvrtkem. A jako vždy ulice zely prázdnotou. V očekávání. Bylo to ve vzduchu, věděli to všichni a proto nevycházeli. Kdo vyjde, bude odejit. Kdo je jednou odejit, nikdy už nevejde zpět. Dalo se to spočítat podle počtu křiklavě oranžových balónků vznášejících se nad příměstskými močály. Ty šťastnější, zelenkavé, se držely komínů, antén a satelitů. A vyvolené, průzračné, se za svitu pátého měsíce párovaly na svých balkónech a terasách.

Čtvrtek už se táhl přes třetí světelné léto pomalu k přítmí prvního podzimu. Mnoho se jich nemělo dožít pátku, praskaly a rozptylovaly se jako atomové hřiby, bez ohledu na barvy, kterých bylo pořád víc a víc a mísily se s tóny. Z nejlepších spojení vznikaly kovy, velmi příjemné na dotek. Doteky se platilo za vše důležité. Některé byly bohaté, jiné prázdné. Všechny se těšily na pátek.

Když nastal, spolykal všechny barvy a zvrátil světlo, čímž znehodnotil tmu. Dotyky se staly zbytečnými a balkóny i s terasami pod komíny, anténami a satelity osiřely.



.