Člověk odstopkovaný

Jsou lidé, kteří ochutnali látku, jež již nikdy nebude moci být překonána látkou nezávislejší, svá srdce upínají k modle tak velkolepé, že se nám jeví jako chladní a zamilovaní golemové bez rodičů. Slouží jen rakovinnému bujení, které nosí namísto duchaplných očních bulv, nezakládají nový svět, ale ničivě přehlížejí každý nemlčenlivý, nesexuální, nebiologický způsob života.

K celé představě přicházející bytosti se lze přiblížit například takto: náš nejvzdálenější potomek, neslučitelný s jakoukoliv, byť nepřímou vzpomínkou na nás, naše cíle jsou již zcela pokořeny, jako by teď nebylo potřeba žádné genetické informace, tento tvor nemá již žádnou hmatatelnou duši – nebo jako by nám v průběhu života z těla rostlo a postupně se osamostatňovalo siamské dvojče, jehož údělem není nic než spánek. Dvojče ještě není úplně odděleno, jediný „orgán“, který mu schází, je nejvědomější místo v mozku, samotná zakládající identita jedince, jaká vzniká jen zrozením z muže a ženy a není nahraditelná vegetativním a pozorovatelným vypučením z těla. Dvojčeti již žádný zjistitelný tvar nechybí, nezajiskřilo mu ale posud v očích – proces pučení není skončen. Není ani záhodno, aby oči vůbec otevřelo, aby se z něj stal zrozený, dospělý jedinec, jako my závislý na falešné stopce ideologie, jaká vůbec nové pučení a individuální smrt nositele vždy nakonec spouští.

Spící bytost se nepřestává rodit, je osvobozena od vědomí a samostatnosti, která z nás dělá bohy nebo zvířata. Její tvářnost je dána prací, neexistuje u ní konkrétní věc a životní účel – které by mohly naprosto zmodifikovat její ruce a skrze ně ji celou uzemnit – žádný čistý vrchol mozkové fontány – a přesto tato bytost nespí, jen se její pohled upírá směry, které pro nás nejsou vůbec přístupné – zájmy to jsou tak životné, že je již nikdy nepůjde nahradit jinými.