Přestávám svlékat realitu

Přestávám svlékat realitu, snad z deprese.
Přestávám se divit, proč všechno kolem zebe a proč je svět zlej. Klopím uši, jako ti psi, těsně předtím, než je jen tak, pro potěšení zastřelí. Skláním hlavu a dělám poslušnou. Copak se dá dělat i něco jiného? Copak existuje život bez zrady? Bez bolestí? Bez zábran?
Zábrany jsou všude. Diktují jak žít, kdy jít, kdy stát, až se jeden bojí dýchat. Usmívají se a přitom omotávají stále pevnějšími řetězy.
Vše je v pořádku, hlásají zvesela, a já už nemám sílu jim vzdorovat. Proč se vůbec namáhat? Proč se ptát, proč se chtít bránit? Když se pokusíš, jsi výtržník… nebo extrémista,… satanista… pošahaná feministka, jež nezná své místo…
Jistěže ho neznám, jsem sotva dospělá, kruci, ale jestli má být mé místo po zbytek života živořící stroj… -práce, spánek, móda… práce, spánek, móda- …chci to vůbec vědět?
Jít s davem, dělat, co se má… být hodná holčička, která nepřidělává starost své vlastní rodině (i bez toho jsou na tom přeci bledě)… jenomže co pak?
Cítím se, jako vyděšené zvíře vhnané do kouta. Mám škrábat, syčet… nebo se podvolovat? Skláním hlavu a chvěju se. Někdo mě popadá za krk a já mám jen doufat, že ta ruka nebude moc zlá? Tak se to dělá?!
Budiž. Přestávám realitu svlékat.