U perónu

Potloukám se v prostorách mi tolik známých,
ulicí, kterou jsem zdolával stokrát
při různých příležitostech
v rozmanitých tělesných velikostech
coby dítě,
o něco později
s dívkou
za šepotu: chci Tě,
po zdolání prestižního kurzu,
když strádal jsem,
prahl po ženských citech
loudil přízeň v neznámých bytech.

Říkám sám k sobě:
Hej, co myslíš, kolik se toho změnilo od dob,
kdy jsi pravidelně cestoval po železnici?

Pohled na soupravy ze sedmdesátých let
mě utvrdily v tom,
že tyto mne jistě přežijí,
také mé vrstevníky
a přitom nejsem stár.

V historickém vestibulu
opilý na svém hrbu nesl mulu
zvolna se měnil ve zvíře
hledal na zemi peníze.

Jsem tichým společníkem
ve svrchníku z Paříže.

A já si broukám,
jdu z krize do krize,
postesknu si,
kéž bych mohl být
na chvíli jako on
ve stavu bez tíže,
nebo don Seladon.

Těžkým krokem jsem zdolal
nevzhledný peron,
abych stál před volbou klidného místa
k cestování....

Byť jste pohledná,
nebudu Vás rušit mladá paní
chci být sám.

Vyňal jsem studijní materiály
penzijní reformy,
ve snaze je zachytit a uložit v paměti,
což vzalo za své vzápětí,
za špinavým oknem mě zaujala černá.

Proč jsou ty současné bytosti
opačného pohlaví
k nerozeznání od sebe?
Chemicky černá na jejich hlavách
ano, všude je spousta barvy
jako na marách...

Nechci být nikým rušen
říkám sám k sobě suše.

Do týla mi mladík
sdělil otázku
zda může přisednout s dívkou
jenž pár dnů ke svodům svádí,
hraje si s ní na lásku,
z podvazků.

Byla milá,
lněná halenka s živůtky
sněhobílá
a modré oči.

Nemít ji na blízku
snad byl by zločin.

V nestřežených okamžicích,
jakmile mladík věnoval se telefonnímu přístroji
snažil jsem se představit velikost a tvar jejího poprsí...

Jakmile mladík pozvedl zrak,
byl jsem nucen sledovat ji v odrazu špinavého skla vagónu.

Chtěl jsem být oním mladíkem
kterého spontánně tu a tam políbila...

Pohled, jakým se na něj dívala
jsem nevnímal na sítnici stovky let...

Zmocnil se mne hluboký smutek...