Rozpolcenost akátů

Někdy mám sklon debatovat s rozpolceností akátů.
Mám se prý smířit s šerem šerolichotníků, být strůjcem nepravých úsměvů a sklánět hlavu, ačkoliv vím, že mě to jenom zabíjí.
Den není a tíha noci mě halí do nazlátlé záře, ačkoliv ví, že zlatou nesnáším... radši bych už byla i černá, anebo zůstala ta zvláštně potřísněná, šedivá.
Chtěla bych křičet, hlasitě, nesrozumitelně, ale s naprosto jasným významem: „Nesnažte se mě tedy pochopit, stačí, když mě budete mít alespoň trošku rádi… tak už mě přestaňte tak hrubě měnit. Což si neuvědomujete, že pouze znásilňujete mou duši? Vždyť já přece nemusím být vůbec jako vy. Mohli byste mě i přesto respektovat? Jen z části, tak, abych tu mohla mezi vámi dýchat, nedusila se ve vašich formách, pro něž nemám ten správný tvar, nezalykala se tím šílenstvím, jež mi způsobujete…“
Poznala jsem již mnohou lidskou i nelidskou agónii, poznala jsem tyrany, stolkery, nafoukance, povrchní i zaslepené lidi, i spousty démonů, tvory, jež pouze prochází i samotné pohrdavé zraky dětí nebes… nic z toho mě ale nedokázalo zranit tak, jako ti, kdož se mnou sdílejí té nejbližší krve – nikdo nedokáže zranit tak, jako rodina.