Pod vrcholy hor

Ocitám se
na cizím území.

Ještě před sedmdesáti lety
německé obyvatelstvo
bydlelo ve zdejších chalupách.

Od těch dob
němčinu vystřídaly jiné jazyky,
zní zde polština
občas nějaká česká věta.

Na zdejší architektuře
je patrná časová osa.

Domy po Němcích
typické silným zdivem
hyzdí azbestové šindele,
eternit na chlévech.

Ploty s ostnatým drátem,
nad ním jeřábová dráha
podléhající rzi,
bujná vegetace,
tam co byl dřív chodník,
na fasádě budovy
vyobrazený mladý rolník
se srpem...

Mezi obydlími tehdejších osadníků,
kýčovité kostky
socialistických nájezdníků.

A docela nedaleko
původní pohřebiště z patnáctého století
hraje si na pietu pomníkem
a kruhovou kamennou zdí.

Zvláštní,
památník padlým, zdejším rodákům
v první světové válce,
stojí jen pět kroků moderního pískoviště,
obé je pak obehnané kruhovou kamennou zdí.

Vnímám pocit vykořenění.

V pronajatých chalupách
smetánka nadutá,
i pár lidí hledajících štěstí,
zapomenutí
sílu do dalších měsíců.

V některých domech
debužírují úředníci
z různých koutů republiky
s pocity vyhoření,
ženy se zálibou
v táhlém kouření,
muži v rozmanitém truňku,
sotva chodící - rozliční výletníci,
je koneckonců čas prázdnin.

Uzřel jsem v sousední zahradě,
to když zatoužil jsem po ženské vnadě,
strnulý pohled sádrového trpaslíka.

Zaujalo, získalo si mou pozornost,
několik dívčích poupátek,
projíždějících na koloběžkách
pod okny pronajaté chalupy,
můj život je totiž bez chuti...

Taky přijela dáma ve středním věku
vzedmuté růžové triko,
bydlí přes úzkou cestu,
nevím zda je zde s mužem
nebo jen s nezletilou dcerou,
možná za nocí zapíjí žal
džbánem jiskrného pinotu.

Třeba by dokázala dát jiskru,
buket mému životu.

Zdejší vrcholy,
všechny ty nesourodé budovy,
vypráví desítky příběhů.