Zítřky v nedohlednu

Doufala v lepší zítřky.

Včera.

Včera, ukryta pod stanem snila o velkém domě zítřka.

Sny rozplynuly se však, s prvním jarním svítáním.

Vše bude jiné, říkala – zlepší se to.

Chtěla lepší svět.

Vždycky.

Však stála v mlze včerejška a vyhlížela slunečné zítřky.

Přes mlhu nebylo vidět.

Vše se v ní ztrácelo.

Nemohla dohlédnout dál, než na krok.

Cesta jí ubíhala.

Otáčela se, ale ani to, nepomohlo.

Neviděla.

Zaslepená.

Nepodívala se pod nohy.

Tam mlha, totiž, slábla.

Pro všechny včerejšky a zítřky zapomněla na dnešek.

A tak – dnešek ztracen v nenávratnu včerejška a zítřky stále v nedohlednu.

Teď. Tady.

Vidí.

Veni.

Vici.