Anděl a Klaun

Konečně se sešli, anděl a klaun - tam v Louvru.
Ach, jak bizarní dvojice.
Znají navzájem své masky,
kostým,
své role.
Obdivují jeden druhého
a pijí svorně kafe - tam v Louvru.

Dívají se na sebe.
Klaun tuší.
Anděl ví... že pod líčidly,
rozšklebeným úsměvem
a červeným nosem skrývá klaun oči,
které nejdou nalíčit.
A tak hrají celý život tragedii.
Anděl to ví - tam v Louvru.

Váhá ...
jen pomalu klouže dolů jeho maska,
nakonec trhá svůj kostým i křídla
- a obraz anděla padá k nohám klauna.
Roztříští se na milion tahů štětce
a klaun už ví - tam v Louvru,

že anděl není anděl,
neodhalí ani duši ďábla - anděl duši nemá.
Klaun tiše, s očima plnýma vlastní tragedie,
snáší pohled na spálenou kůži,
na tělo potrhané od vlků
- ach ten pohled na bezednou prázdnotu.

A klaun neutekl - tam v Louvru.