Před svátkem studentů

Úzkost
z podivného čekání v panelovém domě.

Odpočítávám hodiny do svátku studentstva
za sklem deštěm smáčeného okna.

Vytanuly vzpomínky – na mysl.

Bylo to tenkrát…

Chtěl bych mít jako dřív
horoucí blízkost k tobě
zakoušet svůdnou odevzdanost
siluetu tvého mladého těla.

Ano, byl jsem ti učitelem,
šťastným pozorovatelem,
okouzleným žákem,
prostupoval tě cele.

Pár měsíců po revoluci v sametu
vše kypělo,
mé tělo bujelo životem,
bylo na vrcholu sil.

Ne nebyl zřejmý cíl,
snad jenom cesta
a třebaže byla prašná,
já byl šťasten
– ty šťastná.

Hlavní bylo,
že sdíleli jsme ji ve dvou.

Za letní noci prastará městská kašna
tvé prsy
- vzrušení četná -
opakovaně je vzedmou,
naprosto a jen pro tuto chvíli,
tady a teď nedbaje na to co bude poté,
čela zbrocená studeným potem.

Tak jako tehdy i dnes
prosím pohleď do mých očí,
vím, nebude v nich oheň,
ale jiskra jistě,
nebude to stejné,
byť budeme stát na totožném místě.

Ve tváři přibyla nejedna vráska,
z nichž je možné vyčíst zkušenosti,
snad spatříš v pohledu
o něco menší zaujetí pro sdílení.

Říká se, že starci stávají se dětmi.

Kéž bych při návratu osobnostním zráním,
mohl pár let zakoušet post pubertální mentální puzení,
nádech bezbřehosti spojení ,
stýkání se bez ptaní,
jenom tak,
zkrátka pocity, pohyby spontánní.


Jednou z nás budou mentálně děti,
čas nikoho nešetří
ba jeví se koněm v rovinovém závodě...

Také tak ukrutně letí...