Rozcestí

Rozálie stála na rozcestí.
Několik cest přede mnou a kterou si mám vybrat? A lze se vrátit? Lze jít po dvou najednou?
Každá z nich je přitažlivá i odpudivá zároveň…
Musíš zvolit jen jedu z nich…jen jedu z nich, Rozálie…
Ta první z nich je hurikán. Období bouřlivé slasti střídají chvíle hořké bolesti.
Budeš křičet slastí i bolestí.
Budeš žít intenzivně.
Hořký žal i spalující vášeň, smějící se rty i plačící oči…
Druhá cesta je cestou pokoje a míru.
Klid.
Klid ji charakterizuje. Klid a jistota.
Láká Tě, Rozálie, láká?
Lákají Tě rty bez smíchu, oči bez pláče a láska bez vášně?
Klidná slova, letmý úsměv, klidné porozumění?
Moře bez vln, obloha bez bouře…srdce bez emocí?
Vydrží Tvé oči bez slz, Rozálie?
Třetí cesta…chystáš se po ní vykročit, myslíš si, doufáš, že zlatá střední cesta Tě zachrání.
Bláhová Rozálie…
Zmatená, nepoučená, toužící a chtivá Rozálie…
Jak se rozhodneš?
Co zvolíš?
Jak se zachováš, když city náhle selhávají a rozum radí pokaždé něco jiného?
Jak, když zoufale nevíš, netušíš a není zde nikdo, kdo by Ti dokázal poradit?
Stojíš sama, opuštěná a před Tebou tři stejně lákavé a stejně odpudivé cesty…
Ach ta samota…
Vím, že nepůjdu s hlavou vztyčenou. Nedokážu to. Budu váhat. Budu pochybovat. Budu se otáčet a vracet. Nebudu se usmívat a jen zoufalý pláč bude mým věrným průvodcem. Slzy mi zamlží tu nuceně zvolenou cestu a já se ztratím v jejích spletitých křižovatkách….
Rozálie vyřkla svou volbu.
Vykročila…
Váhající krok, sklopená hlava a chvějící se rty…
Žít život ve lži…