Jen tak

Balancuješ na pomezí hlubin snění a zrádnosti temnot reality, jako na trnu tiše uhasínající růže.
Musí to být těžké, žít ve dvou světech zaráz…
…Nebo snad ne? Vážně tě jeden z nich chrání před druhým?
Někdy mám pocit, že tě tvé niterní bitvy vyčerpávají až do stavů bezduchosti.
Je to způsobené právě tím velkým rozporem?
„co jsi vlastně zač?“ ptám se tě, aniž bych, ve skutečnosti, vůbec očekával odpověď.
Ty mě ale, stejně, jako vždy, zase překvapíš.
„Jsem prostě snílek,“ odvětíš se vší svou nevinnou prostostí, až ledabyle: „A taky člověk… tak trochu, jenom jiný druh.“