na táčky...

ochladilo se
vzduch je prosycen
horskou vodní tříští
káňata loví polní havěť
a my nasloucháme
jejich křiklavým rozhovorům

položil jsem jí ruce na ramena
a ona se zachvěla úsměvem
do koutků ústům

víte příteli že noc začíná
až když nerozeznáte
bílou nit od černé
a přitiskla si šaty
uhlem vyšívané
k alabastrovému tělu
na znamení demonstrace

až se země zatřese
až vyvrhne svá břemena
někdo se zeptá
co je to s ní?
a ona odpoví
hle člověče uzři své skutky

nejspíš přemýšlela
o konci světa
ale já naopak
o bedlivě střežených tajemstvích
jež přináší začátky

pro chvíle jako tahle
kdy je čas na procházky