odhmotnění...

ticho prostupuje
od rohu do rohu
zvoní mi v uších
jsem lehce nervózní
asi jako kudlanka nábožná
na ateistickém shromáždění

sedím bez hnutí
uvnitř sebe sama
v soukromém planetáriu
srdce zpomaluje
až se zdá
že ve svém doupěti zamrzá
z plic je nehybná houba
kolo se zastavuje
a na hladině stojaté krve
poskakují bublinkové vodoměrky

připadám si lehký
uvolněný a rostoucí
ve stavu
kdy lze postupovat vpřed
bez pohybu
a bez trvání

protože ty voníš Brighten
zvláštní směsí
něčeho osobního a pravěkého
obdařená takovým basso profondo
co v čichové opeře rozbourá střechu
vůní čerstvě otevřeného úlu
důvěrnostmi lučního pylu
fascinující dvojznačností
paradoxů
vzácná bytosti
se silou elánem a vytrvalostí
pro zvýraznění jedinečnosti
a zároveň obrněná
proti všem odpůrcům rozhraní

co splývá v jediné

pozvedám obočí
nasávám vzduch
s pohledem plným očekávání
a nedokonale skrývaného potěšení
otáčím se kolem své osy

v polovině však slastný výraz
vystřídají rozpaky

že když uzřím onen pramen
lahodného aroma
poruším důvěrné pouto

a tak odcházím
se společností představ
které lehce přejíždí
stéblem trávy
po intimních partiích duše