převislá...

na bezmračném západě
zůstávají jen náznaky
starodávného světla
které mizí rychle
jako barva žalu

skály uhlazené
nekonečnými dešti
do obřích tvarů
mystických zvířat
se přiblížily
jako by mne chtěly napadnout
při přechodu z jednoho světa do jiného

rotovala tak nezměrně
neutuchající energií
že vytvářela vznášející tapisérii
pokrývající celou zemi

zazmítal jsem se
jako bezmocný chroust
vedle pravěkého lovce
a zevnitř vyskočil
mučivě evokující výraz
obrysu její postavy

měla oranžové oči
složené ze složitosti
vzájemně překrytých kruhů
upředených z jednoho vlákna
tělo vypadalo vytvořené rozumem
co respektuje symetrii a smysly
mimo oblast lidského vnímání
a vše objímala její vůně
náhle dráždivá
a hned zas uklidňující

otevřela ústa
podobná břehům toku
aby vydechla ostrov
na který jsem s chutí ulehnul
a z jejího nitra
se linula píseň
pradávné chvíle
píseň žáru vína a nahoty
měděného věku...