Tam na konci světa...

Není to tak dlouho, co jsem jela autobusem. Vedle mě se posadila slečna, která zrovna telefonovala. S kým, to nevím, popravdě jsem ji ani nevnímala. Vím jen, že řešila s kým si na druhém konci pomyslného špagátu, kam poletí na dovolenou. Rozhodně nepatřím k těm, kteří by poslouchali cizí hovory, ale když slečna prohlásila, že by chtěla na konec světa, tak mě to zaskočilo. Copak nikdy neviděla globus? Copak nikdy neslyšela o tom pánovi, který hrdě oznámil světu ,,A přece se točí!“?
No, když pomineme některá fakta a zapomeneme na možné a nemožné, můžeme se dostat na místo, více než zajímavé… Přestávám vnímat okolní svět a zavírám oči…

            Tma. Černo černá tma, která mě obklopuje. Obepíná mě od hlavy až k patě. Najednou u mě kdosi stojí, rozhání se štětcem a temperami. Má bílý plášť a zrzavé vousy. Tma zůstává, ale prostředí se mění, i ve tmě vidím, jak vše oplývá barvami. Stojím na kopci, vítr si pohrává s mými vlasy, hladí mě po tváři a do uší mi šeptá cosi. Co? To nevím, špatně mu rozumím. Podívám se nad sebe, všímám si toho, že ze tmy se stalo nebe. Nebe bez mraků a plné hvězd, tisíce malých září, co mě chce vést.
Vést někam do neznáma, na místa skrytá, péřovou přikrývkou jako bych snad byla přikrytá.  
            Podívám se před sebe a v tom se na obzoru něco rýsuje. Vypadá to jako ulice. Ulice bez detailů zahalená v mlze. Je mi zima. Tělo mě zebe, se zavřenýma očima nahlížím do sebe. Snažím se najít detaily té krásy a ten vítr mi stále cuchá vlasy. Začíná mi být tepleji, přestávám se třást, jako by se pozastavil čas. Malíř čeká na moje slova, až mu řeknu, co namalovat. Už je mi teplo a já pomalu otevírám oči.
Malíř se mě zeptá; ,,Tak co? Mohu dílo dokončit?“ Šibalsky se pousměje a v očích ho štěstí naplňuje. V tom okamžiku se cosi mění, detaily se objevují. Přede mnou je místo, o kterém jsem už snila. Je to ulice přelidněná. Davy lidí nevšímajíc se sami sebe, člověka to zamrzí, až to v něm zebe. Jeden jako druhý, všichni tak podobní a přesto jiní. Jsou to lidé s různými životy. Všímají si pouze sami sebe, a přesto je to naplňuje. Zahledění do sebe, levá pravá, dělají kroky do neznáma. Kroky nejistoty, kroky víry, na cestu jim svítí pouliční lampiony. Jsou jich tisíce, je jich dost, a přesto z nich spousty zabloudí jen tak pro radost. Utápí se sami v sobě, topí se v bahně a jsou na dně. Vzájemně vráží jeden do druhého, slovo ,pardon‘ jako by se vytratilo.
            A co ta zebra přes ulici, po které šlapou lidé jdoucí? Má pohodlí? Není ji zima? Víra v ní lidi zaslepila. Auta troubí, jedou dál, asi někam spěchají, člověk by se až bál. Pro někoho svět jako každý jiný, pro mě ale přesto zůstává chladný. Zdá se mi tak smutný, tak nereálný. Lidstvo ochočeno samo sebou, jen támhleti anarchisti táhnou to ve dvou. Ostatní na ně pohlíží s pocity strachu, ví, že nerespektují jejich arch zákonů.             V očích malířovo, zdá se, že štěstí mizí. Ten jeho šibalský úsměv snad odchází. V tom si uvědomuji, že to tak není, je to můj svět a já chci, aby byl jiný. Budovy podél ulic se vytahují… Noc teprve začíná a končí den, lidé jdou najednou po ulici s úsměvem. Všímajíc si jeden druhého byť jen pohledem. A ten malíř už zase maluje s úsměvem. Právo veta čarovnou má moc, jak se zdá, zachránilo dnešní noc. Malíř přestal malovat a jde rovnou ke mně. Po cestě mi povídá, že dílo je dokonané. Až tam na konci světa, potlačila se lidská pýcha…
           

            Pomalu otevírám oči a autobusem se rozezní: ,,Konečná, vystupujte prosím…“