O tom, co mělo zůstat skryté...

Stojíš v jeskyni, obklopena tmou, temné zvuky šíří se za tebou. Zavíráš oči, otočit se nejde. V ruce svíráš svíčku – ten symbol naděje.  Z poza zavřených dvou bran, rojí se voda, pomalu prosakuje a po tváří ti padá. Máš křeče v rukách, sotva stojíš na nohách, ten symbol naděje pomalu umírá.
            Ty temné zvuky šíří se k tobě, ty sama víš, že takhle už to dál nejde, v rozčarování rozbíháš se tmou, to světlo naděje, svítí ti cestou.
Po cestě zakopáváš o sílu svou, o tu vlastnost kdysi ztracenou, máš strach a nemáš čas, proto její sběr odkládáš. Připadáš si na konci sama sebe, při tom pocitu v těle tě zebe. Třeseš se strachem a ne zimou, promáčena od slz naplňuješ se vírou.
            Narážíš na věc, co měla zůstat na vždy skryta, je to truhla, co se jen tak neodemyká. Místo tmy obklopena pustým prachem, poklekáš před ní se zatajeným dechem. Rukou pavučiny z víka stíráš, a právě v tento okamžik máš pocit, že umíráš. Smířena sama se sebou a s osudem svým, víko od truhly pomalu uchopíš. V žilách místo krve, koluje ti strach, přesto se odhodláš a truhlu otevíráš. Víko se zvedá směrem nepochopitelným a ty se vydáváš směrem neurčeným.
            Najednou chápeš, proč si vlastně tady a ty děsy šíří se z truhly záhy. Najednou chápeš, proč si vlastně tu, musíš se postavit svému strachu. Stěny jeskyně linou se ostřím a ty si říkáš; ,,Tak tady dnes končím…“
V tu chvíli vychází ven a ty před ním klečíš s údivem. Překvapuje tě jeho síla a to světlo naděje pomalu skomírá.
Postava zahalena tmou, obklopuje tě mocí svou. Posloucháš křiky strachu své, co opustili rety tvé. Jsou staré, pár let jim už bude, co naplat, jsou tady všude. Žiletky po nohách, ostřím ti jezdí, potůčky krve, tvé tělo „hyzdí“. Rány nezasychají a stále krvácí, jsou jako tvá duše, co se pomalu vytrácí. Vytrácí se jako tvoje víra a uprostřed tvé hlavy zbila jen pustá díra.
Vzpomínáš na chvíle, kdy jsi se smála, tahle vzpomínka jako by tě naplnila. Strach najednou jako by byl tabu, zmizel snad  někde v davu. V davu plném sirotků co řvou hladem a ty chceš utéct z boje někudy zadem. Dochází ti, že to tak není, že ten strach tu stále před tebou stojí.
            Nemůžeš utéct, nelze se schovat, můžeš jen vyhrát nebo prohrát. Podíváš se mezi prsty, na karty co máš… A bolestně ti dochází, že žádná esa nemáš. Prohráváš… Valící se hnis z tvého těla, čistí tvou duši, tak si to chtěla.
Opět se podíváš mezi prsty na karty, co máš a víš, že s tím nic nenaděláš, přesto hraješ dál, s tím, co máš a pomalu si uvědomuješ, že osud svůj v dlaních máš. Stonky květin, pomalu vadnout, a ty začínáš únavou slábnout. Pocit sebezáchovy najednou mizí a všechno známý je ti cizí. Posloucháš rytmus svého tepu, tělem svým vnímáš svojí slabotu. Očima svýma vidíš svojí slepotu a z úst vydáváš jen tichou slabiku.
Slabiku, co rozezní se v dáli, snažící se na pomoc přivolat chiméry.
            Obraz v dáli pomalu mizí, obraz iluze, co je ti cizí, klika u dveří, stlačena rukou, a prkna pod tebou nejspíše prasknou. Kouř z cigaret line se tmou, ty ho vdechuješ, ale oni ti lžou. Lžou ti o tom, kým ve skutečnosti jsou, lžeš sama sobě, že ti dnes pomůžou. Dostáváš sedmičku a lížeš dvě, možná ti pomůžou a možná ne…