Pozdní odpoledne a nečekaný příchod

Za pozdního odpoledne
na lavičce v lunaparku
čekal jsem, zda spatřím někoho,
kdo by stál za zkoumavý pohled,
koho bych změřil pohledem.

Pozdní odpoledne či spíše podvečer
kradmo vystřídalo sukno noci.

Jen jsem seděl s vášní nehynoucí,
toužebně pozoroval okolí.
Ručičky prastarých pendlovek
sváděly společně nelítostný boj,
zatímco v jiné stříbrné komnatě
do sebe zapadala kolečka složitého strojku.

A já při pohledu na hvězdné nebe pocítil
danost koloběhu života a smrti.
Mžiku zrodu a splynutí s jinou, jinými ženami,
puzení zanechat za sebou genetický odkaz.

Ti šťastnější zde zanechají trvalejší odkaz,
budou po skonu citováni,
tvůrčí odkaz.

Za těchto úvah mě z výšin
opět na zemi, poměrně rychle
dostal palčivý mráz aprílové noci.

Doufal jsem, že mráz již neuhodí,
ale teď ve svých útrobách cítím,
jak moc jsem se mýlil.

Očekávaní krásy dívek
jejich pih ve tvářích,
úsměvů,
plných křivek těl,
které jsem odpoledne spatřit toužil
tolik chtěl,
nahradila bez varování syrovost noci
a úpěnlivé volání řeky...