U trati

Prastaré přístřeší nad perónem,
kola vagónů zdolávající výhybky,
amplióny rozechvělé hlášením,
úšklebky hochů, dívčí výčitky...

Vedu si ve skrytu - tajně svou,
mám chuť do života bezmeznou,
nestojím nikterak o pozlátko
ba ani o jeho iluzi.

Opustil jsem nádražní přístřeší
zřím rozpálené chodníky,
na nich spěchající pěší,
na větvích listy bez hnutí...

Éterickou bytost jedoucí na kole,
bílou sukni s volány,
hustý francouzský cop,
jsoucí jako ze sna.

Chtěl bych s ní požívat Beaujalois,
neb vyhlíží skvostně
téměř jako Vesna !!!