100 - Nevyhnutelnost n. I.

 I. Vzpomínka na báseň, co nikdy nevznikla. 

 

  Modlíte se za úrodný rok a Je to tak nevyhnutelné;

 Sázíte semínka Jako kapky bez stonku a Pod zemí se stále nic neděje.

 Trpělivost klasů dohořívá Úrodný déšť ustává Nic se neděje ani Nad zemí nic neklíčí. 

 Avšak to důležité se děje pod ní když doufáte a Nevidíte chvíli pro chvíli expanze růst.

 Až poté to přijde háček Prvních vypuknutí Prvních vašich rozjasnění nezdolného kypění.

 

 Zlatá žíla v žilkách vašich drah když Stonky zesilní a Províjejí se v lístečcích a vy tomu Nepřestáváte Věřit.

 Napíšete tisíc básní a žádná není dost opravdová jen vaše Nespokojenost blahá bezmoc a tanec zoufalství.

 A tisícé básníků padlo bezcílně k zemi a báseň vroucí nenapsali jen Zmizelí lidé všech století se našli.

 Krásní vyživovatelé světů mořských Nenaslouchání vzkříšené Mrtvé prameny ducha a polyfonní Kremace Inspirace.

 Těžká víčka nad Opuchlé oční stíny kajícná Nespavost dřímající Kvílení beznadějných vteřin pro Prchavé doteky stehů veršovných prorůstání hudby skutečného.

 

 Až poté vesmírný Rozbřesk kam Něha úrodné síly v hlásce milosti volala Uzrání nevyhnutelného až Proklíčení a prořezávání slabin mléčných tekoucích niagár slz Tvořivého.

 Urozené momenty v průletu nad tóninou Vzlétajících dohrávání kde Tichá nebo hlasitá radost jak Plíživá a teskná souznění dříve nevyslyšených a nenalezených poloh duše.

 Voda živá po ní Živá pelest něhy prostoru v Mechu vánků v srdci pohlazení.

 Krajina kde jste nechali srdce mízní krajina dětství prosté tvorby koleček vaší neintimnější fantazie.

 

 Krev Skutečného na Tep výsluní vašich vteřin kam doléhá Dřívější neshledanost potomků budoucích.

 Pečeťi zítřka v nové vlně radosti při stodechém blaženství stébel Člověka psaného do oblaků.

 Tváří,  otáčející se za sluncem, aby nikdy nezemřela vzpomínka na Člověka.

 Vzpomínka na báseň, co nikdy nevznikla. 

Čím, že vesmír mohl souznín s lasem hlásek 

ozvěn jejího vznikání ?

Je to nejklíčovější otázka tvého života

po pouti ve smrti ? 

 

------------------------------------------------

II. Láva obraznosti

Pokapal si vosk do očních víček, aby nemohl spát ani zemřít.

Ani jeho smrt nemohla zasáhnout bez obsažnosti náboženství a magie.

Nechal ji tam prostě pohozenou, jako loutku hozenou do kádě slz krokodýlího štěstí.

Jediné na co může básník dosáhnout je pravda, otřesná pravda o světě bez lásky

o světě lásky, způsobujícím iniciaci, přerod a zmrtvýchvstání poznání,

podstaty vesmírného já, osvětlovaného jen plodem prázdnoty,

deseti tisíce a jedné věcí prchlivého v nadčasovém.

Ó múzické bytosti trylkující v plamenech srdce

u kořenů samotné myšlenky, obestupte závoj umění

a vyšlete záři na vlohy vlnek do budoucna spěchající.

Zářící bezvětří spojující lávu obraznosti výbuchem

posledního článku tajemství v architektonickém řetězci

nesmírném v Tobě. 

------------------------------------------------------------

III. Umrtvení kleští

Kolonizátore poupat nevidomé tváře magie tmy,

vím, že piješ šampaňské z hvězd a užíváš přímořských naplavenin,

ve vratké konvici úplných stálic něžného proudu pramenů.

Zůstaň uzdravena břišní tanečnice lávového lovu,

v houslové opozici všech  činitelů valenčních,

hojnou dobou úplné vyprázdněnosti.

Stůj při mne, když umírám na uhlících neúčastenství,

usínající malátností nekončící řeky střízlivého,

když křídla světel pohlcením k roufoukání kanou.

Vzpomínání není ve vzpomínce, je květem pozdních lučnic,

dirigující matku všech chvilkových zatmění lásky,

ve vidlicích bez okostnice hrobu buddhů bezejmenných.

Láska snažící se chápat tvé neduhy,

táhlých lodí po proudech hudebního barbarství,

číhavých trnů s fénixů popela otevřených oknem snu.

Dějiná neduživosti jezerního tance bylin,

čekající božích přitakání velebného verše,

kde mladí zapálení žijí vstřícnou opojeností neznámého.

Vůbec nic co by zkrášlilo již tak dokonalý Vesmír,

jen maniakální démon klaviatury neposlední klávesy šílenství,

kolébkou z kobky vytržených pantů naděje.

Despotická anarchie času semletého bizoním,

mléčnou travinou černé mše nejjasnějších sluncí duše,

kde štípavý pach klíšťat je namočený do mozku batolat.

A tak vstoupilo ticho blaze bezbranné,

hořkosti slitá nejsladším nektarem popela,

korunní poprašku ohořelých doušků zoufalství.

Stoupavá jatka orchesteonu levandulové meditace,

podbříšku studených zažehnutí výhně,

těchto stižených mastí fanatiků náboženské mutace.

A zní tryskající jednoty.

-------------------        ---------     -------------------------

IV. Lidské paže

Kosmické dálnice nespočetné vrcholnosti času paže lidské,

vy v otřesech iniciací Ducha otřesené vyloupnutým klasem,

nezměrných hor magnetických sepjetí jantarového,

živého chodu celistvého první vzpomínkou ve vlasech stínu,

kde země andělů sloučí se s dítětem.

Jakkákoliv pole vesmírná před stvořením

dávných objevení souvětí spící Adrianiny

v přídích zasutého děvčátka pastelového jádra,

lucidních šlépějí jedné borůvkové milenky,

snící o přízracích sesterské chvějivosti za tichem Ticha.

Souznění garniérou útrob všeho tvorstva,

na steči myšlenky přední vyslané otakárkem narození,

ve smíchu prvního člověka břitkých faset,

laskavé zhouby k vlnám utíkajícím děvčátkem stínu

u nejmocnějších těl opírající se inspirace vědoucí vždy

let větrný nevyslovené dřívější zhouby

opojených křiklavostí paměti. 

Jiskřivé křídlo rozehrané ocůnem nářku,

dítě duše plačící budoucím smutkem ve stohách,

pařících se mlhou za veškerou něhou kvílících,

v bezešvém roznícení mléčných hřmění tanců,

na konci vycházející epochy stínu.

Lásko snění vyšších obdaření beduínů lidských,

v generacích kruhů pojetí stínového,

neutichajícího oka zářivého,

kam snící k lidu smí prostřít, co tvůrce

dokázal konečností a laskavou dobrovolností

vázající lámající vaz radosti,

při předložené kategorii ukryté za oponou lidství,

na všech pastech klíčivosti civilizace.

Tam jej inspirují neorganické formy

derivátů jemného tahu vřelé

a nekonečné lidské paže.

-------------    --------------    --------------

V. Bezdechá kráso

Existují kouzla panenek jarních přesvědčení

za palácem mostů promluv nelidských,

dechem apocalypsy zažité šílenstvím.

 

Na pohovce vášně se povaluje lidský smích,

verše arabského velikána rozprášené v očích červených,

setbou rozloženou v čéškách černých buddhů,

kvintesence maoamu a baobabu, 

zmije seřízlá v polovodivosti luny,

dítě utichající k penterám vybledlé slávy.

 

Ó opravdová rajská rozkoši symfonického klidu,

úvěrem pekelných povstání citadely libida,

ve verši za veršem kde zastavil se vesmír v čase,

blahé souvislosti děla jitřního nekonečna,

památkou počínající v myriádach oslavení milostných.

 

Odysseo pohlazená tvůrčím štěstím,

čísti řádky znamenající jíti ve stopách úmluv,

jak dvanáct leknínových políčků vzácných tvorečků pěnkav.

 

Sépie na klopě barvy mladíka pouští,

únavo kouře do košíčků chycená,

uzemní pláne na život nesmrtelných stračen,

místa vysázená palácem všech vesmírných hranostajů protikladu,

bludičky navždy zatavené ve svícnech uhasínání lidství,

kam mesiáš s očima zoufale vyklovanýma prorockým havranem,

hledí tajemství neslučitelného v podešvech čtveré představovosti. 

 

Až tam levituje slovo na zádech celého rodu,

takový druh spánku zachvacuje jej,

který naliješ do magnetové sklenice.

 

A Magrittova clona pohánějící uhlí

zmrzlých poselství letící atomové lokomotivy,

kde bezdeché klíče šalvějových zahrad vytržení

pasou se pašijí tichošlápkovi misie,

ach kráso bezdechá švitořící,

kam ubíráš své korky zmizelé

v drapérii soch vystavených absurdnímu dramatu,

jež počalo se jevit nevýslovným od počátku konce

až po svazek klíčů, který zanechaly múzy

v podloubí, které namaloval snad Chiriko,

snad neznámý žár při pohlcení otřesem Tajemstvím.

 

-----------          ---------------          -----------------------

 VI. Území zpopelněných

Přicházející prameny velebených úsměvů,

břitvy seskupené kolem tvého odpuštění,

kouřové domy netušené ďábelskosti raččí krve,

absurdnost líbající nože svých mezí polibku,

světlo uznání, že tvář ducha ti nepatří,

ložiška křídel otáčení jejími nespočetnými,

violková setba zlatých mušek umírajících,

tepoucí tkanivo bližní černé a krvavé mši.

Sílo roztavená v růži jatérek nočního života,

rytířové nahých vidlic sukničky amfetaminu,

města její blány připravena k rozněžnění,

rozvodněná kráso z vodních uhlíků pouštní soli,

ona se rty ovíněné rozkoše věčného života,

tváře andělské přes zelené řasny spálených přílivů,

lásky ostrove hyacintů z jasné duše morfia,

její oči štětce netopýrů ze světla a noci,

ženou obzoru trpící něžné a kruté zabíjení,

laskavým přijetím obzoru přívětivých,

mízních pěvců výhně pahorků poezie smrti.

Sepjaté domečky luční pečeti bílého kmene noci,

přemety zjihlé vánkem blažených stavů nepočetí,

cena za lidskost odpravená a popravená

prvním dnem na slunci moří slepečných,

jak nejsladší rosný výběžek bělostné 

membrány mysli běžící stálosti špičky 

zaminované životem nevábných příčetných,

 pod maskou hrdinů cest uhořelých 

jen nicotou bleších zúčastenství lásky

za poslední milenčin sen před

utkáním dvouset myriád paprsků.

---------     ---------          -------------

VII. Ponore zítřků

Neskutečné, řekla a běžela navštívit

přítele ukrytého pod dechem

volaným z nekonečna.

Slyšel prosbu umírající za hranicí

vnější tmy,

oceány i lány zničené lidskou

dedukcí a ruinujícím intelektem,

čpavé výsady smíchu

nad morálním principem,

chaotické neklidy před vzestupem 

neznámých ras.

Pěnkavy jsou známé

výtřžnice když kost 

strouhy přichází sblížením

strusky srdce...

Paradox elitního vesmírného pozorovatele,

bojovníka, básníka, lučištníka dechoví

pozornosti spočívá v náhlém

rozjizvení těch bodů časoprostoru,

které v rovině vlastnosti hmoty

přiblížené jejímu přerodu,

tkají její živost tak,

že se stává skutečností

života zázračných slévání,

zbudoucňování přítomnosti,

jako člověkům instrumentář

paměti Budoucí.

Až jednou dopadneme pachatele,

čas jevištního troku třásně,

jež zůstává navždy uklet

v nás, plánech tváře

zbabělé dimenzemi

všech predátořích

ponorů

zítřků.

-----------     -----------         --------------------

VIII. Odpovědi letu

Zdálo se jí o vesmíru. 

Po tom tanci v klubu, blízko zadního vchodu,

přebíhala nekonečna zadními vrátky, když jí 

svlékali verše její nahou nahou podstatu.

Skalpovali pocítěné na prahu zničujícího

ponížení bělostné řeky existence.

Onyxovo vznícení i majestátní bratr Fénix.

Odcházela do noci v malém městě, řinčení pekla,

doléhající nesnesitelná hudba ztracených příběhů,

mizejícího, absurdního discosvěta plného krásných,

polovědomých loutek přijímaných pohoštění večera,

na pokraji prázdnoty.

 

Nanášela na plátno ty nejvzácnější,

nejdelikátnější a po prahu niterné bolesti

i ty nejděsivější záblesky oslňující krásy jaké

 kdy byl okouzlený a zdrcený člověk schopen.

 

Událo se toho příliš, než by šlo zapomenout

na svátost, tu starou anarchii rozdováděných včel bytí.

Barva tolika neobyčejného ji roztpčovala jako vůně

nahořklého dřeva po stáří noci

velkého stromu Života.

 

Měla jej rozvětvený po celé šíji až nahoru

k větvím s lístečky a lodičkami dužin naděje.

Řasinky tance nachomítající se v podlesí.

Přícházela domů, nebeská mlha houstla

a to co jí přišlo dříve andělské bylo dnes pusté.

 

Znovu ji napadali verše, příliš křehké než by

si je zachycením vteřiny mávnutím měsíčním pískem

mohla ohmatat. Pořád ji pronásledovala celá

paleta otázek spočívajících v nepřetržitém

spočinutí fantazie. Je to ďábelská hračka

nebo božská rovina všech cest vnímatelného ?

 

Přece měla v paměti dost vizí, aby zalila srdce

rozpomněním na něj. Vždy když jej ohledávala, přízrak smutku

a melancholie sídlil nedaleko přístavu něžné konějšivosti

sajících peřejí bodavého.

 

'Quo Vadis, svítidlo našich kroků?' napadlo ji.

Málem by spícím kočkám za okny pošeptala

něco o zítřejším, jen poprchající prchavé odpovědi

po celý letní den.

 

Den utkaný rovností noci když procházela.

Její hrdina byl už dávno mrtvý, statný a mladý komik,

rozpáraný tím co vše vykouřil, když mluvil pravdivě

a temná postava z něj na křídlech

spravedlivého zla, prodaného, padlého zápachem knih,

které se nevykoupili sami a spisovateli,

který je napsal, jen přitížili. 

 

Nezúčastněné konání levitujících dobrodruhů noci.

Zvolila si prstoklad protikladu. Mezi bubnujícím tancem kapek,

myšlenka na protikladnost tak fascinující,

že hbitý dech dokáže zajásat cosi o úmluvě tvořivého.

 

Znovu s ním tančilo ono fluidum, ve svém těle,

ve své zmučené a posilněné duši.