Cestičkou mezi keři

Možná to znáte.

Také vás jímá touha malířů, tvořit, vidíte-li před sebou kus sněhobílého papíru? Jste psavci posedlými do té míry, že chcete své myšlenky vepsat do každého volného místa na papíře?

Věřím, že mnozí z vás, ano. Mám to podobně.

Cestou na osobní jednání obvykle ponechám vůz o několik bloků dále, než je místo setkání s mým partnerem. Někdy je to způsobeno nemožností zaparkovat blíže a jindy je to nejlepší způsob, jak se co nejrychleji dostat na místo určení. Příležitostně zaparkuji vůz o něco dál, než jen pár desítek metrů.

Pohnutkou pro takovéto jednání může být příležitost, nadýchat se čerstvého vzduchu, urovnat si své myšlenky, jakým způsobem zvládnout zůstatek dne, týdne, či k hlubšímu zamyšlení.

Přicházím-li na dohodnutou schůzku na poslední chvíli, pak volím nejkratší možnou cestu mezi domy. Pokud mám pár minut navíc, vyberu si ke známému cíli jinou, mi dosud neznámou cestu.

Je to sotva pár dnů, kdy jsem během své známé cesty na jednání, uviděl docela nenápadnou cestičku mezi křovinami.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem po vstupu mezí divoce rostoucí větve, už po pár krocích spatřil pozvolna se rozšířující chodníček z udusané hlíny, který plynule vyústil v široký bulvár ze sypaného štěrku a žulového dláždění.

Bylo to ohromující. Z nevýznamné šlépěje vytryskla v plné síle široká strasse vedoucí středem rozlehlého parku se vzrostlými, snad i staletými stromy. Pod korunami listnatých i jehličnatých stromů byly umístěny altány, jako by tam vyrostly společně s nimi. Vše v ohromující rovnováze, harmonii.
V těsné blízkosti židle z ohýbaného kovu zahradních restaurací. Po sypaných stezkách dvojice studentů, několik penzistů i jednotliví běžci ve sportovních oděvech.
Také sypané chodníčky svíraly exotické zákrsky, barevné keře. Dokonalý pocit sepětí s přírodou ještě umocňoval neutuchající zpěv ptactva.A vůně, omračující vůně květů...

Společným jmenovatelem mého prožitku byla různorodost, pestrost. Rozmanitost dřevin, keřů, lidí v parku, jejich zájmy, důvody, kvůli nimž do parku zamířili.

Pod keři jalovce se před bodajícím sluncem ukrývala skupinka bezdomovců.

Na lavičkách skrytých před zraky pozorovatelů tak, že byly sotva vidět, vedly něžné doteky dlaně sotva plnoletých milenců.

Někteří lidé jejich milostné hry přece jen zaznamenali, s uzarděním pozorovali jejich vzájemnost, nespoutanost.

Nedaleko od nich, důstojně seděl, dobře situovaný pán v obleku pískové barvy, pod níž měl bílou košili s kobaltově modrou vázankou s windsorským uzlem.

Bezstarostně seděl, světácký výraz ve tváři, nohu přes druhou. K nedalekým kmenům mířila špička jeho sněhobílé, celokožené, proplétané obuvi.