Není mi přáno a v jiném patře

Udělal jsem si potěšení,
vystavoval úškleb obličeje slunci
desátého měsíce v roce.

Kupodivu hřálo...

Předtím než jsem vyrazil ven
bylo nutné rozbít pokladničku.

Po krátkém korzování po vyšlapaných cestičkách v poli,
jen tak, pro radost
ocitl jsem se v restaurantu
co by host.

S očekáváním i úžasem
pásl jsem očima
po obsluhující pětačtyřicátnici
s rozšafným dekoltem.

Na terase svítilo slunce
a pivo roznášela také její dcera.

Neskutečná podoba.

Obě měly oči chrpy
nevěděl jsem kam s očima.
Dívka přibližně dvacetiletá
úsměv široký
a na hrudi
stejně velké šperky
jako její matka
čtverky...


Nedbal jsem
na letité úspory v koženém míšku,
za pohled na rty,matky a dcery
zaplatím veškeré peníze v dýšku...

Nevím, pro kterou bych se rozhodl...

Starší měla plnější stehna
zastřený hlas,
sršela z ní radost života,
vědomí, že moc dobře ví,
jak potěšit muže.

Co na tom, že její tělo už nebylo tak pevné...

Měla jiskru, charizma,
kterým bohatě nahrazovala drobné nedokonalosti..

Ale vůně mládí a pevnost těla její dcery
soustředěnost rozptýlená mnoha směry.

Konec fantaziím,
těžko by o mě stály.

Starší z nich
patři majiteli restaurantu
s nímž jezdí čtyřikrát ročně na dovolenou.

A u mladé?

Z jejího kalichu upíjí šlachovitý mládenec
studující medicínu.

Obě jsou v jiných patrech
mrakodrapu společnosti.

V těchto zahrádkách mi není přáno...

Leda by mi mecenáš hodil lano!