Počasí že by nevyhnal a naděje?

Ještě v létě
byly fasády domů
vyvedené v barvách,
alespoň tak si je pamatuji..

Při pohledu na ně, dnes,
vnímám stupnici šedé
a také,
nelze pohlédnout do nebes,
na mé tváři,
tam, kde nemám porost,
značně zebe.

Skrz skleněné výplně
vidím schody,
které hbitě
zhora dolů - překonává
velký černý pes,
na napnutém vodítku.

A náhle...

Před vchodovými dveřmi z domu
vzdorem psa i gravitací,
metry vodítka ležely
na špinavé dlažbě!

Překvapivé,
jak onen černý,
velký černý
nejistě tápal!

Předními tlapkami
rozehrál brilantní stepařské číslo,
pro oči kolemjdoucích.

Majitelka jej ponouká
tolik se snaží,
podobně jako žokej koně
u taxisova příkopu,
bez většího úspěchu
pod panelovým mrakodrapem,
na zápraží...

Tolik bažím,
po hebké dívčí paži,
jako ten pes,
stepuji u zápraží
jen na druhé
v olejnaté kaluži,
jež koloruje.

Je počasí,
že by psal nevyhnal,
ani nevyvenčil,
je počátek prosince,
můj budget
se povážlivě ztenčil.

V oknech holobytů
září kýčovitá barevná světýlka
na umělých věncích,
z polské lidové republiky,
chtěl bych být milován,
být mezi lásky štvanci,
mohu chovat naději?

Mám šanci?