Tam kde vše shoří na popel...

vzdálené hřmění
vůkolem slabé chvějivé světlo
jako by odnikud nevycházející
láme se v dešti poletujících sazí

za těch nocí se budím
do černoty neproniknutelné
v níž není vidět vůbec nic
do tmy z níž bolí uši
jak usilovně naslouchám

najednou musím vstát
v té ledem štípající
autistické temnotě
natahuji paže
jen neztratit rovnováhu

dávný příběh
vydržet zpříma!

před každým pádem je zaváhání

vykročil jsem do nicoty
počítám kroky
abych se vrátil
mám zavřené oči
máchám rukama

vzpřímeně vůči čemu?

něco bezejmenné
co dlí v černé noci
snad žíla nebo nějaká síť?

já a hvězdy
kolem toho krouží
jako ohromné kyvadlo
opisující ve své rotundě
každodenní pohyby vesmíru
o němž se říká
že neví nic…

a přece něco vědět musí…