prohnutí...

slunce nemaje vyhnutí
svítí na vše při starém
ale já sedím stranou
abych měl vyhnutí
před zánikem

sedím nahý
bez pohnutí
v houpacím křesle
chráněném zárukou
nočního vrzání
zastíněn před září
připoután popruhy
s očima racka

zírám na cákanec světla
v prohlubni římsy
co se zmenšuje
a odněkud se ozývá
kukačka
už asi po sté
jako by žádala

quid pro quo

tyhle věci poutají
ke světu jehož jsou součástí
ale já doufám
že jeho součástí nejsem

sedím tak proto
že mi to činí potěšení
takové potěšení
že bolest téměř zmizí

svobodný
ve světle i temnotě
jež spolu nebojují
nestřídají se
neblednou
ani se nerdí