la veille au soir...

pod bosýma nohama
dlaždice teplé
ještěrky se vyhřívají
na obvyklým místech
na plocho rozplácnuté
krajina pomalu divočí
nabývá tvrdšího rázu

kůň postává v chládku
umělecky spletenou hřívu
lehce zařehtal
a dotkl se mé vesty
jestli by tam nebyla
kostka cukru

vyhoupl jsem se do sedla
přizpůsobil se kolébavému rytmu
a naslouchal
příjemným zvukům na pozadí

vrzání postroje
klapot kopyt
je tu i vůně
směsice tepla a koně
leštěnky a polí
oslavuji
nedostatek rychlosti

údolí se sevřelo
s náručí nachově červených máků
nade mnou krouží luňák
a tmavnoucí paprsky
v negližé mraků
září jako černé šprycle na žebříku

vplul jsem do lesa
když opodál cinkla sklenice

slezl jsem z koně
nechal ho válet na trávě
s úlevou dámy
co se zbavila korzetu
a tiše se přiblížil
tempem zpomaleného filmu
na malou mýtinu
kde stála dívka
ve slunečním svitu
profiltrovaném listím dubu
a popíjí rudý mok Burgundů

překvapila mě
složitost její tváře
dala se z ní vyčíst moudrost
i dobrosrdečná otevřenost
ale také nastraženost
a dokonce nejistota

pohlédla na mne
milý příteli
moudrost se stářím
nic společného nemá
je stejně tak bláznivá a bezprostřední
jako mládí
neboť nezískala zdaleka tolik
kolik toho ztratila

dívám se na ni
a Minére
smíchem znachovělá
z krůpějí vína
smáčí bělostný háv
co se lepí na tělo
aby celá zprůhledněla