DŮVĚRA V ŽIVOT

Vždycky se bála pustit se.

Nechat se vést.

Nekontrolovat.

Chtěla jistotu, ale neměla víru v život.

„Jsem tu a chci pro tebe to nejlepší. Nebraň se,“ řekl jí jednou v polospánku.

Šla dál. Plná obav. Obav, co s ní bude.

Závislost na svévůli, pustit se nechtěla.

Chtěla žít, ne umírat.

Odžít si život u krabice s dřevěným zadkem na konci dne.

„Nechci, aby vrcholným zážitkem týdne, byl víkend v Mariánských lázních,“opakovala.

Pak to zahodila. Brzdy, řadicí páku, zpátečku i volant.

Vyrvala i zpětné zrcátko.

Nakonec zůstala uprostřed vozidla. Sama.

Už nemělo cenu řídit.

Vystoupila.

Otevřela dveře světu.

Otevřela životu.

Představy o štěstí zametla pod koberec.

Nechává život přicházet.

Bez úsilí.

Bez námahy.

Ví, že přijde.

Vždy všechno přijde, když se vzdá… v pravý čas, kdy má.

Vzdala se kontroly, představ a očekávání.

Přála si pravou lásku. Uvolnění. Život.

„Přání jsou fajn. Nebrzdi ale jejich příchod. Pluj jako loďka. Jsem tvůj proud,“

Probudila se.