Socha

Uprostřed náměstí
mezi rušnými ulicemi plnými shonu,
pohybu - života
stojí na vysokém podstavci socha
s andělskou tváří, smutným úsměvem

Nehnutě zírá na tep života -
na lásku i nenávist,
hádky a usmíření,
přátelství, žárlivost,
smích i slzy,
rozchody, návraty,
nová i poslední setkání,
na zamilovaná i zlomená srdce - na život.

Lidé se zastavují,
zvedají oči v obdivném pohledu,
beze slov - jakoby je neviditelným gestem všechny umlčela.

Ticho umocňuje její krásu.

I holuby letí jinam, instinktivně tuší,
že jakýkoli projev života kazí její dokonalost.

Ale je to jen socha.

Kdo se před ní jednou zastaví,
podruhé zůstává nepovšimnuta.

A socha tam stojí a čeká na ten jediný okamžik obdivu.
Víc mít nemůže.

Je přece jen socha ...