Normální ráno

 

Kandelábry, už znaveny

svým postojem ke světlu,

ztratily v něj víru..

Teď jen bezvládně zevlí,

vleže podél bulváru života.

 

Tam roní rezavé slzy do kanálu,

jenž ty jejich se svými vlastními mísí,

kdesi uvnitř sebe.

-jak na něj každej celej život sral-

 

V proudu tohoto utrpení

nachází krmi krysí rodinka..

 

 

 

Vstříc propastným ulicím,

mezi radu starších,

v sestavě omšelých činžáků.

Běžel chlapec.

 

Cestou nafackoval hydrantům,

za jejich prostořekost.

Výlohám, co kurví se,

opřený o zeď,

dával za vyučenou,

v podobě výživných flusanců.

 

..poté vběhl do zdi starého kina,

vchodem s rozpitými futry.

 

 

Hranostáje, kralíkárny pro lidi.

Ty vyšší, v mnoha řadách,

s kolozubými hubami,

sem tam odrážely od svých sklovin

rozespalou, přibližnou podobiznu

toho, co si to žádné ráno neodpustí..

 

Starej, popraskanej parovod,

v klidu si vyhuluje poklop

svou oblíbenou značkou „celodenních“

na rohu depresivní a dlouhochvilné.

 

Svými syčivými, rádoby chytrými kecy

dělá hudební kulisu nadrženým,

životem neshrbeným semaforům,

mrkajíc na sebe přes hřbet staré paní,

 

přechodně vzpomínající na

světlé i temné časy prožité,

blednoucí pod vlásky sprch kyselých dešťů,

na které se každý den tak těší.

-až navštíví starou tetu-

 

 

 

V parčíku,

ještě rosou neovdovělým.

Opírá se o hůlku starý pán.

S vráskami štěstí,

v propastech bolesti.

 

Popochází tak vlaze..

Strohým dechem

sotva odhání mlhovinu

od, polibky smrti,

tepaných úst.

 

Pokládá své kostlivé tělo zemi,

zbývá po něm jen matný kabát.

 

 

Pouliční hodiny,

co kochat se vskutku umí,

jen nevěřícně kroutí hlavou.

A semafory habáni,

dříve tak často nestálí v názorech,

teď mají jediný..

 

Břehy chodníků na sebe čučí,

soupeříc o největší bordel před práhem.

Ale silnice, co dříve tak holdovala jejím přím,

teď zmírňuje jejich ryk.

 

 

 

Krásný páreček,

tančí svůj tanec lásky,

na schodech před jejím bytem.

 

Smog se kolem nich jen tetelí,

v rytmu žhavých oxidů,

přeje jejich tónům.

 

Ještě však před polibkem,

si jedno foto udělají,

poslední, v životní velikosti..

 

 

Dnes všichni městští rodáci,

hubení, studení, páchnoucí, či laškovní.

Sledují podivnou scenérii.

 

Smuteční závoj slunce,

žárem vzlínající do dálav výšek,

co nezná konce,

ač dobrou hodinu již vlaje vstříc vesmíru.

 

Zkrátka jen šeď podnapilosti

propáleného rána

a…..tisíce stínů..