Šátek

 

 

„Slepá bábo, kam tě vedu!“

Do kouta.

„Co tam vidíš?“

Kohouta.

 „Co v kohoutu?“

Zlaté vejce.

„Co v tom vejci?“

Zlatá nit.

„Tak si mě slepá bábo, chyť!“

 

 

A suknička se jen točí a točí,

 červený šátek má

přes očí svit.

Ten však jí tíhou netlačí, dál se jen točí, točí, výská…

 

Najednou jsou všichni dál…

I ti z blízka

a zamotaná hlava směr už ztrácí.

 

 Balancuje si,

na nožkách

bosa,

jenom tak

v punčoškách

tenčích než pavoučí nit.

 

„Já si tě chytím!“

 zalyká se štěstím

děvče roztočené.

 

„A že ne!

A že nééé!“

 

 

Hned tak se nevzdává…po špičkách, cupká si bezhlavá.

A ruce napřed napřažené.

 

Hledá tam a hledá tady.

Hlava nezvyknutá na záhady,

kola jenž jí roztočilo.

 

„Už tě mám!“ a cosi drží,

však nejsou to paže,

které dobře znala.

 

Znovu a znova

do tance se dala,

hledajíce silou svojí.

 

Všichni ji volají

dál na ni křičí.

 

„Tady je!

Tady, přece stojí!

Přihořívá!

Samá voda, samá voda“

 

A tak to zkusí

Skokem plavmo!

 

 Na chvíli se nerozmyslí,

čeká na paže,

co už v sobě neodmyslí.

 

Jen věří, že ji chytí …

 

hloupá malá holka