Uvěřit

Nastal čas se zastavit a znovu jít. Znovu oživit život do poslední délky. Znovu se vzchopit prostřednictvím verše a nekonečna. Čnělá hodina mi nahrává slova skrze jantarové plástve veršujícího slunce. Mám inspiraci procházející tělo mysl i vášeň.

Jsem nekonečná tvořivá extáze i sametová prázdnota tvého lomeného verše. Šepotám jen proto, že jsem se ztratil v bezposledním lístečku tvé budoucnosti. Poezie musí býti buď milostná nebo soustředně konvulzivní až na konec věty, která je tečnou prostoru.

Snažit se zachytit emoci v jejím nahém rození letu, prostřednictvím plavebné sítě mocných úst a vystřelujících doteků oscilujících myšlenek. Vracet se k počátkům jejích promluv, kde ona konala požehnání tvé poezie, v kterou uvěřili nemnozí.

Zpátky ani krok, vidět se na okraji propasti s chimérou lačných úst a rovnic cítících běsnící, nezběžné tvorstvo viditelných kádí, z nichž se rodí neumírající rozkoš, po té pátrám ve verši, v knize všech mých tužeb a blahoskonných úvah rozkoše budoucnosti.

V noci, která nekončí a která mě přiměla vyslovit se na adresu boží neskonalosti, přijít až na okraj tvé lásky a vystřelit všechneré souostroví nálad a stavotvorných jednotek slovní hmoty ke kompozii touhostroví, jež své delty tvaruje podle úsvitných vstřebávání pevniny myšlenek rozlévající se do oceánu očarovaných podob a nesmiřitelných fantomů obývajících tento svět a tento mozek v jediné galeoně ze stesku a lucidního smíchu, který neslyší všichni, ale pouze jediný náměsíční hrot mých dobrodruhů v přístavu světla, kde maják osvětluje zátočinu stínů.

A tím se objevují vzácné obrazotvornosti, po kterých stéká kapilárami naděje tento básník, Básník, jenž zapomněl své srdce, neprobuzené v tisícerých vlnách vin rozkoší a svatých prominutích na nebeské arše, ve které jsou polibky všech jeho milenek a milostných probuzeních po zaváhání a vyslyšení oné první hodiny.

Dávno se mi stalo ono skutečné, že mi byla odepřena podstata, základ básně pro kterou jsem se narodil a vyslovil se tak skutečným, bytostných charakterem, charisma těch úst ulpívalo na povrchu osvícených vajíček, dvě dělohy se protínaly v jediném zatmění divotvorného smíchu, nad hrncem divotvorných povah se skrývala neuskutečnitelná moc...

Ale jsem tu dnes od toho abych popsal svoji touhu v té tvé, od ovlivnitelných zahrad ráje, až po peklo dálniční přitažlivosti, když se setkáš na světnici, po níž se valí voda na kámen skrze šibeniční přiznání života a tvé tváře, že umřel mladičká, ač přeji ti život věčný a tvou nezpečetitelnou nesmrtelnost na moři všech životů, přinést ke zrakům, které o ni stojí a o ni skutečně uvěří.

Maják osvětluje rozličné doličné lomené plochy dávné symetrie mezi nebem a zemí. Mezi touho skutečností, mozkem zadávajícícm příkazy ke stiskutím tvaroslovujících znaků, je propastné sídlo všech mých myšlenek. Onen vysoký maják osvěcuje na nebe jezera, velvetová jezera na velvetovém nebi, skrze jediného mocného a neoslovitelného boha, jak jej namalovali všechni bytosti stvořené pod sluncem a ze Slunce.

Mé verše. tvá litanie ze světla a soli, bez níž tvůj život nebyl by kompletní, nebyl by nabitý tou energií pro který byl stvořen a sedm miliard let skutečně designován, formován a formulován skrze reciprocitu a rekurzivní tahy nekonečných tvoření, snoubených ve snutvorném odvětví, po němž prahneme všichni, již v jádrech sluncí a manufakturách všech mixáží prvků zrození v nezroditelném plynutí přitomnosti, jež je vyjádřením sídel, ve kterých prodlévají konce tohoto opomíjeného hojení veršem a intelektu.

Vzdaluje se své představě a své domě, uznávám, mrtev je ten, po kterém se ohlížejí až po jeho smrti, co však když oživoucnělé lůno jeho naslouchání bylo více než šelestem v končinách, ve kterých se básník orientuje nesměle a bilateráráně, jak v aleatrickém strojku rozkrojených trýzní a slastí v nichž zaniká všechna bolest, která mohla býti básní ?